Toto je v pořadí čtvrtý článek ze série nazvané „Pravda a modlářství“. Přečtěte si také první část s názvem „Já modly neuctívám“, část druhou „Nazývejme evangelium tím, čím je“ a část třetí „Nazývejme teologický omyl tím, čím je“.

Integrita rovná se bezúhonnost

Při pohřebním obřadu jednoho mého drahého přítele, který se konal asi před 20 lety, se postavil sourozenec zesnulého a dosvědčoval mravní neporušenost a celistvost charakteru svého bratra: „Marek věřil evangeliu a také ho i žil. Co jste vy mohli vidět na veřejnosti, to jsem já viděl i  v soukromí. Marek nežil dva životy, ale pouze jeden. Miloval Ježíše Krista a následoval ho celým svým srdcem.“ Znal jsem Marka dobře. Jeho bratr měl pravdu. Marek nebyl dokonalý. Ale dokonce i jeho pokání bylo důkazem očišťující lásky jeho Spasitele.

Můj táta mi říkával, že „bezúhonnost znamená dělat to, co je správné, i když se nikdo nedívá“. Kde je bezúhonnost, tam není podvodu ani lsti. Kde je bezúhonnost, tam není pokrytectví. Kde přebývá bezúhonnost, tam platí, že vše, co člověk řekne, odpovídá tomu, jak se věci opravdu mají.

V 1. Timoteovi 6,3–10 nabádá apoštol Pavel církev k teologické jednoznačnosti a celistvosti (integritě): cele a bez ústupků se odevzdat pravdě. Kde přebývá jednoznačnost a celistvost evangelia, tam to, čemu člověk věří, odpovídá tomu, jak se věci opravdu mají. A jak se věci mají? Přesně tak, jak říká Bůh.

Z tohoto důvodu, jak jsme viděli v první části této série, volají apoštolové Ježíše Krista po bezpodmínečné věrnosti jejich zvěsti. Apoštolská zvěst je Pánova zvěst a nese v sobě autoritu a pravdivost Krista Ježíše samotného. Tato Boží zvěst týkající se Ježíše Krista vyžaduje víru z celého srdce a oddanost. Ježíšova identita i služba, jak hlásají apoštolové, nás povolává k tomu, abychom odevzdali svou mysl, svou vůli, své srdce a svůj život. Cokoliv méně by znamenalo, že postrádáme integritu. Cokoliv méně nás zanechává v temnotě nevíry.

Jak jsme viděli v druhé části této série, musíme nazývat evangelium tím, čím je – Boží pravdou. Část třetí nás postavila před nezbytnost, která je nutná pro zachování celistvosti a jednoznačnosti evangelia: teologický omyl musíme nazývat tím, čím je – nevírou a vzpourou. Ale schází nám ještě jeden bod.

Někteří z nás jsme možná docela hladce prošli přes předchozí tři body. Tak nějak jsme se prostě nenašli v žádné z popisovaných modloslužeb. Takže dosud dobré. Ale apoštol Pavel tím nekončí!  V závěru našeho oddílu se Pavel od kritiky falešných učitelů dostává k nepříjemnému a odhalujícímu rentgenu našeho srdce. Poté co nám vyloží plíživé spojení mezi teologickým omylem a bezbožným prahnutím po výdělku, přesouvá Pavel v 1. Timoteovi 6,6–10 hledáček hloubkové sondy na naši duši a píše pronikavě ostrý komentář toho, jaké hlubší souvislosti s sebou přináší desáté přikázání (viz Exodus 20,17).

Abychom dospěli k této závěrečné a usvědčující úvaze, poslechněme si nejdříve úryvek z Božího Slova:

• „Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách.  Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí  s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.  Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ (1. Timoteovi 6,3–10)

Drženi jako rukojmí

Pavel píše tento dopis svému synu ve víře, Timoteovi. Ale aby nám to bylo jasné, ta varování nejsou adresována jen Pavlovu pomocníkovi, ani nesměřují pouze k jiným učitelům a kazatelům v církvi Ježíše Krista. Apoštol varuje před narůstajícím modlářstvím ve všech srdcích: jak učitelů, tak i žáků. Modloslužba si bere jako rukojmí všechno, co může.

Přitom se to může zdát tak neškodné: chtít to, co nemáme, chtít uniknout odtamtud, kde se právě nacházíme, anebo jen toužit po určitém pohodlí, ne-li po přepychu. S nádechem vzteku v hloubi srdce nás nepohodlí či nepříjemná situace užírá a vyčerpává a vystavuje nás nebezpečí zkresleného pohledu na celou naši situaci. Touha po úlevě či po oddechu od našich okolností v nás velice záhy zákeřně a zlomyslně přebije svými trumfy pravdy evangelia. Jak? Skrze nespokojenost. S téměř zanedbatelnou nenuceností se nespokojenost usadí a zabydlí v našem srdci. A je to taková nespokojenost, že ji Pavel označuje za modlářství!

Za tím, že se poddáme modloslužebné nespokojenosti, stojí zlehčování našich tužeb. Mezi řádky tu narážíme na přísné varování, abychom nezacházeli se svými nenáležitými bezbožnými touhami, jako by vlastně nešlo o nic závažného. Takovým zlehčováním hříchu vlastně popíráme hlas Krista. Přimkneme se k falešným domněnkám, k falešnému učení a falešným náhledům na realitu. Naše nespokojenost zamlžuje to, co má být jasné; okrádá nás o bezúhonnost; prozrazuje, že sloužíme modle. Vyjádříme-li to jinými slovy, nespokojenost jakéhokoli rázu prostě odhaluje nespokojenost s Bohem a nedůvěru v dobrotu evangelia. Nepatřičné touhy vytrhávají naši duši pryč z místa, kde jinak spočívá v bezpečí a kde nachází uspokojení v evangeliu.

Když to řeknu úplně natvrdo, tak chtít to, co nemáme, je vlastně otevřeným popřením Ježíše! Když chceme něco, co nemáme, tak svým srdcem prohlašujeme, že Ježíš nám prostě nestačí.

Bloudící srdce bude vyhledávat teologii, která pohostí a pokochá jeho neukojitelný hlad po sebeuspokojení. Varování v 2. Timoteovi 4,3–4 obnažuje tuto přirozenou náchylnost k učení definované naší vlastní nevděčností vůči Kristu a jeho Slovu: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ Nespokojená duše bude lačnět po pokrmu od falešných učitelů, protože ten působí přitažlivě.

Dobře si povšimněte, že těžištěm problému není banka, ale moje duše. Kořenem všeho toho zla nejsou peníze, je jím láska k penězům. Jak říká Jakub, hřích je počat v samém jádru neboli srdci mého bytí (Jakub 1,14).

O co tedy vlastně jde?

Modloslužebná vábidla osnují plíživý útok. Falešní učitelé používají slova znějící jako evangelium. Jejich jazykem je určitá křesťanština, která mé duši nabízí docela přesvědčivě se tvářící pohodu. Prázdná rétorika falešných učitelů většinou není hned jasně rozpoznatelná, dokud se na ní nestaneme závislí, a v té chvíli už naše duchovní otupělost strhává i naše teologické smysly. Tehdy už se nám falešné učení nezdá tak špatné a naše duše už je natolik nasáklá touhou po prázdném potěšení, že už nám připadá zbytečné, ba dokonce i neužitečné se od něj odvracet.

A přesto z hloubi a ze široka zní pronikavě jasné volání Pána Ježíše ke svému lidu, tady a teď. Co čteme, na co se díváme a co posloucháme, o nás hodně prozrazuje. Hodně o nás vypovídá, za co utrácíme peníze. Podle toho, čím máme zaplněna barevná políčka ve svém kalendáři na Googlu, se dá dobře odhadnout, čeho si ceníme. Co prozrazují mé záliby, upřednostňované formy zábavy, výdaje anebo můj časový rozvrh o mé teologii? O mé bezúhonnosti? O mé modloslužbě? Když dovolím, aby do všech těchto míst zazářilo světlo evangelia, určitě mě to povede k pokání.

Pavlovo varování musíme vzít smrtelně vážně. I malinkaté krůčky směrem pryč od čisté důvěry  v čisté evangelium Ježíše Krista mají za následek, že jsme se provinili modlářstvím. S narůstající modloslužbou se naše srdce příjemně naladí na prázdné pravdy, na sladce znějící bludy a snahy o ospravedlnění všech našich provinilých zálib a potěšení. I ten nejmenší kompromis je velikým selháním naší bezúhonnosti.

Takže o co především jde? Co je tím malinkým krůčkem směrem k sebestřednosti? Co to znamená, když přistoupím na drobnou rozmazanost v teologii? Co je tak špatného na špetce tolerance? Jak nám může uškodit několik neškodných slov, která uspokojí naši touhu po časném pohodlí?

Jde především o to, že postupně narůstající modloslužba je pořád modloslužbou. Jde především o to, že s postupně bující modloslužbou naše srdce ve vztahu ke Kristu ochladne a vášnivěji se roztepe vůči prázdným a „neomylným“ soudům nevíry. Jde především o to, že pokud nebudeme zacházet  s našimi bezbožnými touhami jako s opravdu bezbožnými, naše srdce se odvrátí od Ježíše, který je ta Cesta, Pravda a Život. Jde o to, že tolerance vůči modlářství otevírá tu širokou cestu nevíry: „Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení“ (1. Timoteovi 6,10).

Nazývejme věci pravými jmény

Drazí, kteří náležíte Bohu, nedotknutelnost a neporušenost evangelia nás volá k tomu, abychom nazývali evangelium tím, čím je – Boží pravdou. Musíme také nazývat teologický omyl tím, čím je – vzpourou a nevírou. Ale ve jménu zachování celistvosti a jednoznačnosti evangelia musíme také nazývat nespokojenost tím, čím skutečně je – modloslužbou.

Sv. Bernardin (středověký teolog, ne pes vašeho souseda) vyjádřil ve verších velmi užitečný a naléhavý apel k našim bloudícím srdcím:

Ježíši, ty radosti milujících srdcí,

ty prameni života, ó, tys lidem svící.

My od všeho blaha, co nabízí nám svět,

my prázdní k tobě se obracíme zpět.

Od věků tvá pravda se nikdy nemění,

záchranou jsi těm, jimž jméno tvé je nadějí;

těm, kdo tě hledají, jsi Pánem předobrým,

těm, kdo naleznou, pak sám se stáváš vším!

Chlebe života, jen tebe zakoušíme,

a tebou sytit se my stále toužíme;

ty prameni živý, z tebe smíme pít

a žízeň mé duše ty smíš uhasit!

Apoštol Jan opakuje slova apoštola Pavla: „Děti, varujte se modlářství“ (1. Janova 5,21). Drsné a nemístné? Možná, při zběžném pohledu. Milující a věrné? Naprosto! Relevantní? Až to bolí a bodá do živého.

Čiňme tedy pokání z naší modloslužebné nevděčnosti, začněme opět palčivě žíznit po živé vodě a dopřejme si dostatečný přísun chleba života.

Place for Truth