I když v Bibli si nic neprotiřečí, mnohé nej­provokativnější a nejhlubší biblické prav­dy se mohou jevit jako paradoxy. Vez­měme v úvahu takové skutečnosti, jako že spasení je zadarmo, a přesto je velmi cenné, že aby byl člověk opravdu bohatý, musí být chudý duchem, že kdo chce nalézt život, musí jej ztratit, nebo že abyste byli moudří, musíte přijmout bláznovství evangelia. Písmo učí, že ti, kdo na­říkají, budou potěšeni, ti, kdo dávají, budou odměněni, ti nejmenší se stanou největšími, ti, kdo se pokoří, budou vyvýš­eni, a ti, kteří jsou poslední, budou první.

K tomuto neúplnému seznamu by­chom jistě moh­li připojit biblické učení po­jednávající o otroctví Kristu. Tato prav­da je tématem celé naší knihy.

Ve věčné minulosti si Bůh vyvolil ty, které spasí. Za našeho života nás zachránil z otroctví hříchu a převedl nás do království svého milovaného Syna. Kristovo smírčí dílo na kříži nás vykoupilo, byli jsme koupeni za vysokou cenu a ny­ní jsme jeho vlastnictvím. Byli jsme vykoupeni z otroctví hříchu a nyní máme jako otroci spravedlnosti slavnou svobodu, která nám zůstane po celou věčnost.

Ale terminologie otroctví nejen vykresluje evangelium. Ve skutečnosti je to ústřední zvěst spasení. Je tomu tak, protože metafora otroctví ukazuje ke skutečnosti Kristova panství a Kristovo panství je základem biblického evangelia.

Zvěst evangelia není jednoduše plánem spasení, je to volání, abychom přijali Osobu spasení. Kristus je jak Pán, tak i Spasitel a není možné to od sebe oddělit. Přijít opravdově ke Kristu znamená ochotně podřídit své srdce, mysl a vůli, celou svou bytost Mistrovi. Prázdná slova o Ježíšově panství nejsou nic jiného než pokrytectví (Tt 1,16) – falešné vyznání nemůže nikoho spasit (Mt 7,23; Lk 6,46). Podobně když někdo káže Krista jako Spasitele, ale ne jako Pána, znamená to, že káže neúplné evangelium. Misionář a mučedník James Elliot k tomu píše:

„Hereze dvacátého století říká, že Kristus je Spasitel věřících podle práva a Pán podle volby. Popření jediného Mistra a Pána je popřením poloviny jeho osoby – hlásáním pouhé poloviny pravdy o Kristu. Evangelium je třeba kázat celé, abychom mohli plně pochopit, že Ježíš Kristus je náročný Pán i zachraňující Spasitel. Popírání jeho panství je neposlušnost, která deformuje Boží přikázání, protože Bohu upírá božství.“

Evangelium vyhlašované v plnosti nutně zahrnuje panství Ježíše Krista. Pavel to napsal římským křesťanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9) Když se ho zeptal: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“,odpověděl žalářníkovi ve Filipech: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen.“ (Sk 16,31) Petr zakončil své letniční kázání, v němž vysvětloval evangelium Židům, slovy: „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ (Sk 2,36)

Nový zákon klade svým evangelizačním voláním ztracených neustále důraz na pokání. Sám Ježíš hlásal: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15; Lk 24,47) Také Petr o letnicích kázal: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2,38; 5,31) Pavel řekl filosofům v Athénách: „Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ (Sk 17,30; 20,21) Jan zdůraznil aspekt poslušnosti víry: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ (J 3,36) Pisatel listu Židům uvádí: „… tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy.“ (Žd 5,9) Ačkoli takový jazyk protiřečí trendům snadné víry soudobých evangelistů, je v dokonalém souladu s ilustrací otroctví prvního století po Kristu.

Aby bylo jasno, člověk může být spasen jedině vírou. Avšak skutečná spasitelná víra není nikdy osamocena. Nevyhnutelně produkuje ovoce hodné pokání (Mt 3,8), které dokazuje proměnu lidského srdce. Ten, kdo tvrdí, že zná Krista, ale dál žije hříšným způsobem života bez známek opravdového pokání, popírá důvěryhodnost svého vyznání víry (1J 1,6). Podobně i ten, kdo tvrdí, že patří Kristu, ale zůstává uvězněn v hříchu, podvádí sám sebe a popírá svůj skutečný duchovní stav. Ryzí Kristovi otroci byli vysvobozeni z otroctví hříchu za účelem spravedlnosti. Jejich nový život pak svědčí o skutečnosti, že byli spaseni milostí a stvořeni v Kristu pro dobré skutky (Ef 2,10). Teď chodí v radostné poslušnosti, motivovaní srdečnou láskou ke Kristu, Mistru svých životů (J 14,15). Charles Spurgeon to okomentoval slovy:

„Každý skutečný křesťan vyslovuje větu ‚Ježíš, náš Pán‘ naprosto bez zaváhání a bez výhrad. Toužíme, aby byl Kristus naším Pánem ve všem a aby byl Pánem nad každou částí našeho bytí… Ten, kdo skutečně miluje Ježíše a ví, že je jedním z vykoupených Kristem, říká celým svým srdcem, že Ježíš je Pán, že je jeho svrchovaný Vládce, jeho samozvaný Vládce, a sice ve smyslu absolutního monarchy a vládce duší. Ježíši, náš Pane, ty jsi svrchovaný, majestátní vládce našich srdcí a našeho lidství.“

Knihu zde zakončíme otázkou, kterou jsme začali: Co to znamená být křesťanem? Ať už zkoumáme národní identitu Izraele po odchodu z Egypta, sebereflexi apoštolských pisatelů nebo názvosloví raných křesťanských mučedníků, neustále narážíma na koncept, který je našemu západnímu myšlení cizí, ale který je radikální a hluboký. Abychom plně docenili, co znamená následovat Krista, musíme přijmout důsledky tohoto životně důležitého konceptu, který dokáže proměnit život.

Být křesťanem znamená být Kristovým otrokem.