Vím jistě, že rodiče mluvívali o tom, jak důležitá je v našem životě církev. Vím jistě, že mi vysvětlovali, že jelikož milujeme Ježíše, milujeme i jeho lid. Vím jistě, že mi říkali, že to naprosto jasně vyplývá z Bible.

Ale na nic z toho si nevzpomínám.

Místo toho si ovšem vzpomínám na něco jiného: pokud se pamatuji, tak se nám domů každý druhý týden nahrnula halda lidí, kteří snědli naše jídlo a zase odešli.

Naše malá církevní skupinka měla v našem rodinném časovém harmonogramu stejně stálé místo jako lékařské prohlídky nebo Štědrý večer v pracovních diářích mámy a táty. Jsem si jistý, že mi rodiče vštěpovali učení o církvi, ale k mé dětské duši dolehlo spíš praktické vyučování, když jsem viděl, jakým způsobem tráví čas.

Nerozuměl jsem, co je to církev, ani proč je tak důležitá, ale pochopil jsem, že důležitá je. Tedy dost důležitá na to, abych středeční odpoledne trávil pomocí s přípravami a čtvrteční ráno zase pomáhal uklízet.

Podívejme se, co o církvi říká například 1. Petrova 2,4–5:

• Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je „vyvolený a vzácný“. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům.

Jako desetiletý chlapec bych vám nedokázal vysvětlit, jaká metafora se skrývá v tomto verši, ale jednomu jsem rozuměl: když se moje máma a můj táta setkali s Ježíšem, začali žít jinak. A součástí tohoto jiného života bylo i to, že své životy jakoby vestavovali do životů druhých lidí, a to natolik, že když měl někdo nějakou bolest, bolelo to i nás, když se někdo radoval, radovali jsme se s ním, a když nás někdo opustil, bylo to ze všech pochopitelných důvodů těžké.

Sám dnes mám dvě děti ve věku 2 a 4 let. Takové čtyřleté dítě toho o církvi ví asi tolik, že když se tam dorazí včas, jsou tam koblihy. Pak musíte počkat na čtyři písně, než budete moci odejít na besídku, a když je po všem, nesmíte běhat po jevišti. Kdykoliv jen můžu, snažím se svému synkovi co nejsrozumitelněji sdělovat pravdu z 1. Petrovy 2 a útěchou mi je to, že i když si dost možná nebude pamatovat naše rozhovory, bude si pamatovat, že náš život má určitý rytmus.

Ať už si to uvědomujete, nebo ne, teologii církve svým dětem předáváte skrze svůj čas.

Tady je něco z těch poselství, která od nás mohou zaslechnout:

Církev je důležitá, ale ne tak důležitá jako dětské aktivity.

Můžeme se domnívat, že svým dětem dobře posloužíme, když budeme dávat přednost kroužkům nebo sportovním akcím před církví, ale ve skutečnosti to hlasitě vypovídá o našich prioritách.

Bill Farley ve své knize Gospel-Powered Parenting (Rodičovství posilněné evangeliem, pozn. red.) vypráví příběh jedné rodiny, ve které se církevní aktivity vždy považovaly za méně důležité než dětské zájmové činnosti, a pak byli všichni velice překvapeni, když děti na střední škole z církve úplně odešly.

Máma s tátou je to naučili dobře. Církev pro ně nebyla důležitá. Bůh nebyl středobodem jejich života. Skutečné důležité byly přece zájmové činnosti jejich dětí. Ken a Jackie ve své rodině posadili na pomyslný trůn své děti a jejich úspěchy. Děti jejich poselství uslyšely, porozuměly mu a následovaly ho jako vzor.

Církev je důležitá, ale ne tak moc jako důležitější záležitosti maminky a tatínka.

Když začne práce nebo zájmy převažovat nad církví, děti si toho všimnou. Naše poselství potom zní, že církev je jednou z důležitých věcí, kterou ale někdy zkrátka zatlačí do pozadí něco ještě důležitějšího.

Netvrdím, že neexistuje žádná omluva, proč vynechat účast na shromáždění. Když jsem vyrůstal, musel můj táta občas pracovat i v neděli (jinak to nešlo), o to víc se pak ovšem snažil, abychom se s lidmi z církve sešli aspoň během večera. Viděl jsem na něm, jak usiluje o to, abychom zůstávali v kontaktu, a tento fakt mi něco sděloval.

Církev je důležitá, ale ne tak důležitá jako pohodlí a to, co je pro mě výhodnější.

Jeden z nejčastějších důvodů, které slýchám z úst lidí, kteří nestíhají dojít na nedělní shromáždění, je: „Měli jsme toho nějak moc.“ Nebo: „Byl to fakt náročný víkend.“ Popravdě, dívám se na to s veškerou shovívavostí – jelikož ve většině případů mi skutečně nejsou známy všechny okolnosti.

Pokud ale rodina dochází do církve jen tehdy, když jí do toho „nic nevleze“ nebo když se všichni cítí stoprocentně dobře, často tam vůbec nedorazí. A potom se z onoho „často nedorazí“ určitým podivným způsobem stává „obvykle  nedorazí“ a nakonec je z toho „nikdy nedorazí“.

Čas od času se stalo, že moje žena po noci probděné s novorozencem prostě nezvládala přijít na shromáždění, takže tomu rozumím. Ale daleko častěji se stalo, že to i po probděné noci zvládla. Proč? Protože jako rodina chceme, aby se tento rytmus stal nedílnou součástí našeho rodinného života i života toho malého tvorečka.

Církev je důležitá, dost důležitá na to, abychom pro ni něco obětovali.

Když máte nabitý víkend, a přesto přijdete do shromáždění, vaše děti si toho všimnou. Když si přeorganizujete své sportovní závazky tak, abyste se dostali na shromáždění, vaše děti si toho všimnou. Když se v sobotu večer vrátíte pozdě z výletu a zvládnete pak dojít na shromáždění, vaše děti si toho všimnou. Když jste ochotni prodírat se po práci dopravní zácpou, jen abyste dorazili na setkání skupinky, kde sice občerstvení není nic moc a vztahy jsou tak trochu nucené, vaše děti si toho všimnou.

Máme na shromáždění jednoho člověka, který má pravidelně na starosti chvály, přestože téměř každou sobotu chodí kvůli práci spát až ve dvě ráno. Tím dává svým dětem cosi najevo. A já chci svým dětem dávat najevo totéž.

Prosím, nedomnívejte se chybně, že jde o zákonictví. Chození do církve nikoho nespasí, spása je v Ježíši. Docházka do shromáždění nezachrání ani vaše děti, jenom Ježíš je může zachránit. Ale součástí toho, že dětem předáváme lásku k Ježíši, je i to, že jim předáváme lásku k Ježíšově rodině, tedy církvi. Jestliže svým dětem něco povídáme o církvi a pak to podryjeme tím, jak zacházíme se svým časem, děti jsou dost bystré, aby našemu poselství porozuměly.

Co tedy učíte své děti o církvi a co je o církvi učí, jak využíváte čas?

Jako dítěti mi čítávali jednoduché pravdy jako například: „Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování“ (1Pt 2,10).

Nedokázal jsem pochopit hloubku těch slov, že jsme kdysi byli bez nějakého lidu, ale kvůli tomu, co Ježíš vykonal, jsme se stali Božím lidem. Ale jedno jsem věděl už tehdy: že jsme měli svůj lid a že jsme se s tímto lidem vídali každou neděli ráno a během týdne na skupinkách a někdy i nečekaně, když se u nás najednou někdo objevil s pláčem, a někdy i v nemocnici, když někdo onemocněl.

Byli to naši lidé. To je to, co mi vyznívalo naprosto zřetelně a jasně.

https://theblazingcenter.com/2016/10/parents-taught-love-church.html

Přeložila Kateřina Gjergji Holzerová