Když se zdá, že se život vymyká kontrole, může pro nás být útěchou, že se vlastně nikdy neocitneme mimo zorné pole svého Stvořitele – jemu se z rukou nic nevymyká. Přijměte povzbuzení z následujících úryvků z Písma o Boží svrchovanosti, k nimž připojujeme komentář z anglické studijní Bible (ESV Study Bible), a spočiňte přitom v poznání pravdy, že Bůh skutečně vládne nade vším.

Efezským 1,11

• On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání.

Když Bůh učinil dědici spolu s Kristem ty, kteří v něj uvěří, nešlo jen o jakési narychlo přijaté rozhodnutí. Bůh to měl v plánu už celou věčnost. Samozřejmě že Bůh je svrchovaný a řídí všechno naprosto svobodně podle rozhodnutí svého královského úradku. Právě zde můžeme spatřovat ostrý kontrast s pohanskými božstvy té doby, která byla často pojímána jako vrtkavá a nevypočitatelná, ba přímo závislá na zcela nahodilém a nevyzpytatelném osudu. Boží předurčení skýtá jeho lidem neuvěřitelnou útěchu, neboť vědí, že kdokoli přichází ke Kristu, činí tak skrze Boží uschopňující milost a ustanovení (Ef 2,8–10). Když Bůh „všechno působí rozhodnutím své vůle“, znamená to, že každá jednotlivá událost, která se přihodí, je v určitém smyslu Bohem předurčená. Zároveň však Pavel zdůrazňuje, jak důležitá je i lidská zodpovědnost, což je zřejmé vzápětí ze všech morálních přikázání v Efezským 4–6 a rovněž i ze všech Pavlových listů. Bůh si používá lidských prostředků k tomu, aby naplnil, co už předem ustanovil. Pokud jde o tragédie a zlo, ani Pavel, ani ostatní bibličtí pisatelé z nich nikdy neobviňují Boha (Ř 5,12; 2Tm 4,14; Jb 1,21–22). V učení o Boží svrchovanosti naopak vidí prostředek útěchy a ujištění (Ř 8,28–30) a rovněž i posilnění důvěry, že zlo nezvítězí, ale že se rozhodně naplní Boží plán pro jeho lid. Jak na tomto světě spolupůsobí Boží svrchovanost a lidská zodpovědnost, pro nás zůstává tajemstvím, kterému nemůže nikdo plně porozumět.

Římanům 8,28

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Bůh spřádá všechno dohromady pro dobro svých dětí. „Dobro“ v tomto kontextu přitom neznamená pohodlí zde na zemi, ale stále větší připodobnění Kristu (Ř 8,29), užší obecenství s Bohem, nesení dobrého ovoce pro Boží království a nakonec i uvedení do jeho slávy (Ř 8,30). Křesťané si mohou být jisti, že všechno spolu působí pro dobro: Bůh jim vždycky prokazoval dobro. Začal s tím před stvořením (ve vzdálené minulosti), pokračoval při jejich obrácení (v nedávné minulosti) a bude jim ho prokazovat i nadále až do dne Kristova návratu (v budoucnosti).

Matouš 10,29–31

• Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.

Vrabci byli obyčejně považováni za ty nejmenší ze všeho stvoření a haléř byl jednou z římských mincí nejmenší hodnoty (Mt 5,26). Bůh je svrchovaný dokonce i nad těmi nejnepatrnějšími událostmi. Jelikož náš nebeský Otec neustále svrchovaně dohlíží i na zdánlivě bezvýznamná stvoření, zcela jistě se také postará o své učedníky, kteří vykonávají své poslání a hlásají dobrou zprávu o Božím království.

Koloským 1,16–17

• … neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá…

Kristus je Pánem stvoření. Ježíš je Pán, který činí i podpírá a udržuje každičkou věc ve vesmíru. Ježíšova existence nezačala ve chvíli, kdy se narodil z panny Marie. To on byl tvůrcem stvoření, skrze něho Bůh učinil nebesa i zemi (J 1,3; 1K 8,6). Ježíš nemůže být oním prvním stvořeným (jak tvrdí stará ariánská hereze), neboť jím bylo stvořeno bez výjimky „všechno“. Pavel používá běžné židovské termíny té doby pro nejrůznější úrovně andělských uskupení (ačkoli přitom nevysvětluje jejich vzájemné postavení či hodnosti). Ježíš není jen tvůrcem stvoření, on je také jeho cílem, poněvadž všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho, to znamená pro jeho čest a chválu. Jelikož je Ježíš v tomto smyslu cílem stvoření, musí být i plně Bohem. Kristus své stvoření neustále podpírá a udržuje, aby tak zabránil jeho pádu do chaosu nebo úplnému rozpadu (Žd 1,3).

Izajáš 45,7–9

• „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já, Hospodin, konám všechny tyto věci.“ Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. „Já, Hospodin, to stvořím.“ Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepů! Což smí hlína říci svému tvůrci: „Co to děláš?“ a tvůj výrobek: „On nemá ruce“?

Za vším stojí tvořivá vůle a moudré záměry Páně. Jeho lid by se tudíž neměl nechávat odradit, když se historie zdánlivě ubírá jakoby proti Božím zaslíbením. Boží svrchovanost nade vším zdaleka převyšuje jakýkoli problém, s nímž se člověk potýká, a je jedinou nadějí k tomu, aby v tomto světě mohlo vzkvétat spasení a spravedlnost. Izajáš nás varuje, abychom nijak nezlehčovali Boží právo činit jeho vůli podle jeho vlastních představ. Vystavovat Boha podezíravé kontrole je vážnou urážkou. Stvořeným bytostem totiž nenáleží žádat od něho vysvětlení (Ř 9,19–21).

Přísloví 16,33

• Los se vrhá do klína, ale každé rozhodnutí je od Hospodina. (ČSP)

„Vrhání losu“ v sobě nese náhodný výběr nebo rozdávání předmětů za tím účelem, aby byla uskutečněna volba, nad níž nemá nikdo kontrolu, je nezaujatá a nemůže být nijak ovlivněna účastníky. V Izraeli se tento los vykonával „před Hospodinem“ (viz Joz 18,8), aby se jim dostalo jeho nasměrování. Nejen tedy plány, které si pečlivě připravujeme ve svém srdci (Př 16,1.9), ale i zdánlivě nahodilá praktika vrhání losu naprosto spadá pod vládu Boží prozřetelnosti.

Jób 42,2

• „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný.“

Ve své druhé promluvě se Pán Jóba dotazuje především ohledně moci ve vztahu k sobě samému i jak je uplatňována vůči stvoření, které Bůh učinil (40,6–41,26). Jób v té chvíli Boha vnímá tak přímo a bezprostředně jako nikdy předtím a odpovídá tím, že se pokorně poddává Boží svrchovanosti a kajícně pohrdá sám sebou kvůli neuváženým slovům, která dříve pronesl (42,1–6). Ačkoliv se Jób oprávněně bránil, když ho jeho přátelé obviňovali z hříchu, a uvědomoval si, že neštěstí, které ho potkalo, má Bůh plně pod svou kontrolou, přesto si o smyslu svého utrpení udělal závěr, který nemohl dostatečně pokrýt či vystihnout všechno, co je skryté v úradku a záměrech Božích.

Pláč 3,37–39

• Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal? Nevychází z úst nejvyššího zlé i dobré? Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy.

Úplně stejně jako tomu bylo při stvoření (srov. Gn 1,3; Ž 33,9), promluví Bůh ve své svrchovanosti a přikáže a věci se dějí, včetně zničení Jeruzaléma (Pl 1,5.12–16; 2,1–10). Bůh, který seslal soud, může také přivodit obnovu.

Skutky 4,27–28

• Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila.

Tito věřící ve své modlitbě, o které nám Lukáš souhlasně referuje, potvrzují svým vyznáním jak Boží svrchovanost, tak i lidskou odpovědnost. To, co bylo předem určeno a mělo být vykonáno, zahrnuje veškeré násilné odmítnutí, falešná obvinění, nespravedlivé odsouzení, surové bití, výsměch i ukřižování, které na Ježíše uvalili jak Židé, tak i pohané. Všechny tyto události a okolnosti byly Bohem předurčeny, ale přesto lidé, kteří se na nich podíleli, byli z morálního hlediska „bezbožní“ (viz 2,23.36) a byli zodpovědní za své zlé skutky (viz 3,13–15) a potřebovali činit pokání (viz 2,38; 3,19). Modlitba v sobě odráží jak hluboké přesvědčení o lidské zodpovědnosti, tak i hlubokou důvěru v Boží moudré svrchované řízení historických událostí až do těch nejmenších detailů.

Efezským 1,4

• V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

V něm nás vyvolil, znamená, že si Bůh Otec vyvolil křesťany ve svém Synu (Kristu), a to se odehrálo v minulé věčnosti, před založením světa. Dozvídáme se, že Bůh Otec má mezi osobami Trojice od věků až navěky vůdčí a řídící roli, ačkoliv jsou si přitom Otec, Syn i Duch svatý naprosto rovni ve své božské podstatě i vlastnostech. Boží iniciativa při záchraně věřícího člověka od moci hříchu a smrti nebyla jen nějakým rozmarným rozhodnutím libovůle – Bůh to vždycky plánoval „v Kristu“. Jelikož si Bůh svůj lid vyvolil ve své lásce, nemůže si nikdo nárokovat jakoukoli zásluhu na svém spasení. Bůh už byl rozhodnut, že tyto lidi bude mít za své vlastní (viz pozn. k 2,8). Bůh si je vyvolil s cílem, že před ním budou svatí a bezúhonní. Tento záměr pro křesťany není volitelný – je to samotný účel vyvolení. Svatost zde představuje morální čistotu, zatímco bezúhonnost znamená osvobození od viny z přestoupení a hříchů, v nichž křesťan původně žil (1,7; 2,1.5).

Veškeré komentáře převzaty z ESV Study Bible. Přeloženo se svolením Crossway z www.crossway.org