Molekulární biologie a biochemie proniká do tajů složitého ústrojí a funkcí jednotlivých buněk a částeček, které se nacházejí uvnitř buněčné cytoplazmy. Nás zajímají tzv. mitochondrie.

Jsou to podlouhlé sférické částečky, které obsahují genetický materiál, důležité enzymy, které proměňují potravu v použitelnou energii. Důležitou vlastností mitochondrií je, že mají vlastní DNA, která je dědičná pouze po matce. Ženské vajíčko je plné mitochondrií, zatímco spermie nemá téměř žádné. Mitochondriální DNA matek předává potomkům některé dědičné zvláštnosti. Žena předává geny synům i dcerám, ale pouze dcery předávají genetickou zvláštnost další generaci.

Genetika je někdy nazývána řečí života. Obrazně můžeme říci, že současná genetika zkoumá genetickou gramatiku. Sami dobře víme, že gramatika je většinou složitější než samotná slovní zásoba. Podobně každý gen v molekule DNA obsahuje kód, podle něhož jsou vytvářeny bílkoviny, které se skládají v řetězce aminokyselin, kterých je dvacet druhů. Genetické informace uložené v buněčném jádře prý obsahují tři miliardy slov, která by zaplnila tři tisíce knih, každou o tisíci stranách, a každá stránka by obsahovala tisíc slov. Na rozdíl od lingvistických informací mají slova genetických informací pouze tři "písmenka" - báze aminokyselin, které mohou vzdáleně připomínat prapolévku, z níž vznikl život.

Ten, kdo nahlédne do složitosti a uspořádání genetických informací a uvědomí si množství možných kombinací, zůstává v údivu. Sami vědci připouštějí, že jsou na počátku vědění. S přihlédnutím k takovým skutečnostem, není divu, že každý z nás je jedinečný originál a že nemohou existovat dva identičtí jedinci. Na základě genetické evidence je zcela vyloučena jakákoliv "příbuznost" člověka a šimpanze. Šimpanz zůstane šimpanzem a nevěřícím Tomášům zbývá dále hledat gen, který dělá člověka člověkem. Ve chvíli, kdy nám, věřícím, věda odhaluje složitost lidského života, mají následující verše mnohem hlubší smysl:

Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. (Žalm 139:13-18)

Připomeňme si, že v našem těle jsou různé druhy buněk, které mají v principu podobnou stavbu. Základem je cytoplazma, buněčná membrána, jádro obsahující 46 chromozomů, které uchovávají dědičné informace dalším generacím buněk. Výjimku tvoří pohlavní buňky, které obsahují polovinu celkového genomu. Přirozenou otázkou je, proč se liší jednotlivé buňky ve svém tvaru, velikosti a funkci, když mají stejné genetické vybavení?

Laicky řečeno: koncept mitochondriálních hodin vznikl v souvislosti s novými poznatky o molekulárním stárnutí, hodnocení volných kyslíkových radikálů a mutací mitochondrií. Postupné hromadění mutací způsobuje nejdříve úbytek energie, který se projevuje v některých skupinách buněk, potom v orgánech, hormonálních systémech a nakonec způsobuje poruchy paměti, sluchu, zraku, pokles obranyschopnosti, až vede ke konečné smrti. Já sama jsem si obnovu buněk a jejich stárnutí představovala, jako když kopírujeme kopii kopie. Každá následující je méně kvalitní než předchozí. Budete-li pokračovat dostatečně dlouho, nastane chvíle, kdy bude kopie už nečitelná - její genetický materiál je vyčerpán. Otázkou zůstává, kolik kopií kopie může tělo vyrobit.

Studium genetiky mitochondrií a mitochondriální DNA je fascinující obor. S praktickými důsledky se můžeme setkat nejen v paleontologii a celé řadě evolučních pouček o stáří homo sapiens, ale i v soudním lékařství a kriminalistice. V roce 1996 byl usvědčen z vraždy čtyřletého děvčátka muž, jehož sliny byly nalezeny na vlasech oběti. Podobnou metodou byla určena pravost kosterních pozůstatků cara Nikolaje II. a právě tento nález odhalil něco pozoruhodného. V říjnu 1997 se konala v Cold Spring Harbour Laboratory v New Yorku konference Lidská evoluce a význam těchto poznatků pro paleontologii. Cituji:

Problém vznikl, když byly ve spolupráci s americkou armádní identifikační laboratoří (US Armed Forces DNA Identification Laboratory, Rockville) vyšetřovány pozůstatky ruského cara Nikolaje II., jeho rodiny a družiny, exhumované v r.1991 na Sibiři.

Šlo o devět koster osob, zastřelených v r.1918. Dvě těla chyběla, ale nikdo přesně nevěděl která. Odpověď na otázku "kdo je kdo" měla přinést analýza DNA a mtDNA. Ale výsledky byly sporné: ukázalo se totiž, že mtDNA v kostních buňkách cara se liší od mtDNA ostatních členů rodiny. V mtDNA cara byly nalezeny dva typy mutací, v mtDNA členů rodiny jen jeden. Pokud jde o předpokládanou kostru cara, její identita byla potvrzena porovnáním s mtDNA v buňkách exhumované kostry jeho bratra, velkoknížete Georgije Romanova, v nichž byla nalezena stejná dvojice mutací. První závěr proto byl, že spolu s carem nebyli popraveni příslušníci jeho rodiny, ale nepříbuzné osoby. To ale odporovalo dalším faktům. Mitochondrie se totiž dědí výhradně od matky. Přitom může dojít k nerovnoměrnému přenosu mtDNA: když oplodněné vajíčko nese mutaci jen v jedné části své mtDNA, jedna dceřinná buňka může získat větší část mtDNA obsahující mutaci, zatímco druhá jen její menší část, zatímco většina její mtDNA mutaci neobsahuje. Tento jev je označován jako heteroplazmie. Děti takové matky mohou mít v různých buňkách velmi odlišné zastoupení mutované a nemutované mtDNA. Heteroplazmie byla dříve považována za zcela výjimečnou a pro identifikační praxi nevýznamnou. Analýza výsledků v případu Nikolaje II. naznačila, že tomu tak není. Nové, na tuto otázku zaměřené studie skutečně prokázaly, že heteroplazmie se vyskytuje u 10 %, možná i u 20 % lidí. A protože heteroplazmie vzniká mutacemi mtDNA, je zřejmé, že k těmto mutacím musí docházet neočekávaně často. Podle dřívějších názorů k mutacím mtDNA dochází asi 1x po 300 - 600 generacích (při schématu 1 generace = 20 let to znamená 1 x za 6000 až 12 tisíc let).

Analýza materiálu laboratoře v Rock- ville však ukázala, že nová mutace se může objevit daleko dříve, již asi 1 x za 40 generací, dokonce i 1 x za 25 generací. Když pak byly porovnány výsledky dalších podobně zaměřených studií, došlo se k průměrné hodnotě: nová mutace 1 x za 1 200 let.

To by samozřejmě zcela změnilo pohled na minulost. Zatím se předpokládá, že "pramáti Eva", od které pocházejí mitochondrie v buňkách všech dalších žen, žila v Africe před 100 až 200 tisíci let. Nová kalkulace by tento interval zkrátila na neuvěřitelných 6 000 let - což odporuje všem historickým poznatkům. Podobně by se "zkrátila" historie osídlení Evropy i dalších kontinentů.

A teď se podívejme na závěr vědecké práce: Protože takové propočty zjevně nejsou reálné, nabízí se jiná možnost výkladu: totiž že "mitochon- driální hodiny", měřící krok historie, v průběhu času změnily (zrychlily) svůj rytmus. Ve vztahu k dávné historii se nový problém může zdát poněkud akademický. Má však přímé důsledky pro soudobou identifikační praxi. Ty jsou zřejmě považovány za významné, protože americká armáda i FBI změnily identifikační pravidla tak, aby byla brána v úvahu i možnost heteroplazmie. Car Nikolaj II. se tedy znovu zapsal do historie.

A jsme opět u problému evoluce. Evolucionisté předpokládali, že mt- hodiny jsou konstantní, že je můžeme používat jako stopky, ale dnes hledají neznámou proměnnou, které by se zachytili, aby mohli měřit čas i jinak než dosud. I když v Bibli nenajdeme termín mitochondriálních hodin, jasně vidíme, že věkovitost lidí se od sebe v jednotlivých historických etapách podstatně liší. Pro věřící může být neznámá proměnná Boží zásah do životního prostředí člověka. Křesťané si nemusejí vymýšlet. Klíčem ke ztrátě dlouhověkosti prvotních lidí může být vyhnání z ráje, celosvětová potopa, rozdělení kontinentů až po dnešní ekologii. Přesto, i dnes, víra v biblickou dlouhověkost vyvolává posměšky nevěřících a rozpaky mnoha věřících.

Podle biblických záznamů, před potopou, žil Adam 930 let, Seth 912, Enos 905, Noa 950, Metuzalém 969. Po potopě se lidé dožívali věku kolem šesti set let. Pak přišlo další období, k němuž došlo po rozdělení kontinentů. Za Pelega se věkovitost snížila znovu: Abrahám se dožil 175, Izák 180, Jákob 147 atd., až dospějeme k dnešním dnům, o nichž můžeme v Bibli, v knize Žalmů, číst následující:

• Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. (Žalm 90,10)

Místo toho, aby věřící stáli na pevných biblických základech, ujišťují sami sebe, že Bible nemá na mysli skutečný věk našich předků, v numerické věkovitosti hledají nějaké skryté matematické kódy a zcela zapomínají na odlišné předpotopní životní podmínky. Současná genetika nám pomalu objasňuje nejen příčiny, ale i rychlost lidského stárnutí.

Věda znovu upozorňuje na něco, co nás vrací zpět k biblickým pramenům, ale homo sapiens ve své moudrosti klame sám sebe dál. Podobně jako svévolná interpretace Božího slova přesouvá fakta do teologické roviny spekulací, tak i evolucionisté posouvají vědecká fakta do akademické roviny relativity, tak, aby nám všechno souhlasilo, a my dospěli k výsledkům, které jsou všem přijatelné. Když je třeba krok historie zrychlit, zrychlíme jej, když je třeba zpomalit, podle potřeby zpomalíme. Taková interpretace faktů neslouží vědě ani Božímu slovu.

Úvaha na téma Jak kalibrovat mitochondriální hodiny? nás může vést k zamyšlení, kdo je Hodinářem vesmíru. Je jím BŮH, nebo NÁHODA? Odpovědět si musí každý sám. Boží slovo má na takové spekulace svůj názor:

• Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'. (1. Kor. 1:26-31)

Odvěká touha po dlouhověkosti je hnací silou genetického výzkumu a věřím, že díky genetické manipulaci se člověku podaří prodloužit průměrný věk podstatným způsobem, alespoň pro některé jedince, ale i kdybychom žili sebedéle, věčný život nám může dát pouze sám Stvořitel prostřednictvím svého Syna, Pána Ježíše Krista.

- připravila kas - Citované odkazy pocházejí z časopisu Medicína, Věda pro praxi, z 24. února 1998 - téma Choroby stárnutí, genetika mitochondrií a mitochondriální DNA.