Jednou z nejvydávanějších a nejdiskutovanějších knih na téma holokaustu se v poslední době stala kniha Daniela Jonaha Goldhagena Hitlerovi ochotní katani, kterou v roce 1997 vydalo v českém překladu Miroslava Korbelíka Nakladatelství Lidové noviny. Tato objemná historická práce (464 strany textu, 142 strany poznámek a příloh), která nese podtitul Obyčejní Němci a holokaust, je nesmírně zajímavá pro křesťany. Zkusme se tedy touto knihou zabývat.

Základním úkolem, který si autor stanovil, bylo dokázat, jak je možné, že se uprostřed 20. století zrodil v srdci Evropy systém, který provedl během relativně krátkého období genocidu velké části židovského národa. Autor probírá nejprve dějiny německého antisemitismu, zabývá se jeho specifiky, zkoumá míru jeho rozšíření v německé společnosti a dospívá k závěru, že Německo bylo zemí, jejíž obyvatelstvo bylo takřka zcela v zajetí této zrůdné a naprosto iracionální rasové teorie. Němci vlivem rasistických teorií postoupili dále než jakýkoli antisemitismus v dějinách: takřka celý národ přijal za své myšlenku o zrůdnosti židovské rasy, její méněcennosti, o škodlivosti Židů lidstvu a především Německu. Goldhagen dokazuje, že eliminační antisemitismus se stal všeobecně přijímanou ideologií už v době, kdy se nacisté teprve dostali k moci. Ačkoli se německá společnost neshodovala zcela v návrzích, jakými metodami řešit "židovskou otázku", v zásadě se všichni shodovali na tom, že má-li Německo přežít, je třeba vliv a působení Židů v Německu zcela eliminovat.

Autor se v knize zabývá třemi způsoby, jimiž Němci prováděli "konečné řešení" židovské otázky:

1. Policejní prapory - byly to prapory složené z obyčejných Němců, které byly nasazeny v oblastech východního Polska, Lotyšska, Ukrajiny a Ruska, aby tyto oblasti očistily od Židů. V praxi to znamenalo, že policejní jednotka vtrhla do města, nesmírně brutálním způsobem vyhnala Židy z jejich domovů (nemocní, nemohoucí, staří a malé děti byli povražděni ihned, třeba v posteli), poté skupině Židů přikázala vykopat masový hrob, načež byli všichni Židé - muži, ženy i děti - postříleni, mrtvoly naházeny do masového hrobu a oblast tak byla prohlášena za "Židůprázdnou". Tyto policejní jednotky pořádaly hony na Židy, kteří se ukrývali v lesích, a bez milosti je stříleli. Někdy nebyli Židé stříleni na místě, nýbrž byli transportováni do Osvětimi-Birkenau, Treblinky, Sobiboru, Chelmna a Belžecu. Goldhagen dokazuje, že Němci v policejních praporech vraždili Židy dobrovolně, ochotně a rádi. Mnohdy je před smrtí krutě mučili.
2. Tábory - autor se nezabývá vyhlazovacími tábory, ale tábory pracovními, kam byli internováni Židé, aby zde pracovali. Na základě rozsáhlých výzkumů Goldhagen dokazuje, že Němci v těchto táborech internovali Židy především proto, aby je týrali a zabíjeli, ačkoli jim tak vznikaly rozsáhlé materiální škody (nevyužitím židovské pracovní síly). Cílem tedy bylo Židy, kteří se podle německých názorů práce štítili, donutit pracovat, ale ne proto, aby vznikaly hodnoty, ale pro práci samu, která se tak stala jakýmsi mučícím prostředkem před vlastní likvidací.
3. Pochody smrti - probíhaly po celou dobu války, ale největší intenzity dosáhly v posledních týdnech a dnech války, kdy bylo jasné, že Němci prohráli. Z různých táborů byli hnáni vězňové na stakilometrové pochody, které měly jeden jediný cíl: utrápit jich co nejvíce k smrti. Hlavní obětí těchto pochodů byli opět Židé. Dozorci těchto pochodů jednali většinou na vlastní pěst, takže vraždění zesláblých a vyhladovělých Židů v posledních hodinách války bylo jejich dobrovolnou iniciativou.

Nemám dosti prostoru, abych se rozepisoval o všem, co kniha o holokaustu a Němcích přináší. Chci zde poukázat jen na několik detailů:

1. Zločinnost rasismu

Jakkoli se nám to zdá nepravděpodobné, i dnešní rasismus sládkovského ražení může za určitých okolností přerůst v podobnou tragédii, jakou bylo vyvraždění šesti milionů Židů v době holokaustu. Kniha jasně dokazuje, jak malá je vzdálenost mezi hlásáním rasové nenávisti a realizací genocidy.

2. Nikdo nebyl proti

To je na celé věci naprosto nepochopitelné, že se v Německu 30. let nenašla síla, která by se eliminačnímu antisemitismu postavila. Jaký byl důvod? Antisemity byli všichni. Jistě - ne všichni souhlasili s masovým vyvražďováním Židů. V zásadě existovaly čtyři druhy "řešení": vyhlazení, založení židovského státu, který by oddělil Židy od ostatních národů, rozptýlení Židů úplnou asimilací a rozsáhlé soustředění Židů do ghett (tato čtyři "řešení" navrhl už v roce 1933 teolog Gerhard Kittel). Přes různost pohledů se celý národ shodoval v tom, že židovskou otázku je třeba nějak radikálně vyřešit.

3. Postoj církví

Ten je pro nás křesťany nejpoučnější. Goldhagen věnuje mnoho prostoru vztahu církví k židovské otázce. Závěr jeho šetření je jednoznačný: nejen že církve proti eliminačnímu antisemitismu nevystupovaly a Židy nechránily, ale vražedný nacistický systém naopak podporovaly. Jako příklad můžeme uvést prohlášení vůdců evangelických církví Meklenburska, Duryňska, Saska, Hesenska-Nasavska, Šlesvicka-Holštýnska, Anhaltu a Lübecku ze 17. prosince 1941 - tedy z doby, kdy už Němci zběsile vyvražďovali sovětské Židy -, jež požadovalo, aby všichni Židé, kteří přestoupili na křesťanství, byli z církve vyloučeni, a tvrdilo, že "je proti Židům potřeba přijmout nejpřísnější opatření" a že "je nutné vyhnat je z německých zemí". Jak uvádí autor, toto prohlášení se stalo v dějinách církve jedinečným a unikátním dokumentem - totiž církevním souhlasem s genocidou.

4. Židy vraždili obyčejní Němci

Goldhagen uvádí popis některých "akcí": "Židy jsme podle příkazu (vrchního strážmistra) Steinmetze vzali do lesa. Šli jsme s nimi. Asi po 200 metrech Steinmetz přikázal, aby si Židé lehli na zem, do řady jeden vedle druhého. Chtěl bych připomenout, že tam byly jenom ženy a asi tak dvanáctileté děti... Musel jsem zastřelit starou ženu, jíž bylo přes šedesát. Vzpomínám si ještě dnes, že mi ta stařena řekla "udělejte to rychle" nebo něco takového... Vedle mě byl strážmistr Koch... Měl zastřelit malého, asi dvanáctiletého chlapce. Bylo nám výslovně řečeno, že máme hlaveň pušky držet na dvacet centimetrů od hlavy. Koch to zřejmě nedodržel, protože když jsme opouštěli popraviště, ostatní se mi smáli, neboť kousky dětského mozku se rozstříkly po mém bajonetu a zůstaly tam vězet. Nejdříve jsem se zeptal, proč se smějí, a Koch pak ukázal na zbytky mozku na mém bajonetu a řekl: 'To je od toho mého, ten už sebou ani neškubne'. Řekl to očividně pyšným tónem..."

Jak je možné, že obyčejní Němci dělali taková zvěrstva, a to dobrovolně? Autor dokazuje jejich indoktrinaci eliminačním antisemitismem, ale my jako křesťané bychom měli jít ve svých otázkách dál. Kdo za touto zrůdnou ideologií stojí? Jistě je to ten, kdo nenávidí Boha i jeho vyvolený izraelský lid, kdo nenávidí i člověka a vše kromě sebe - satan. Jsme my proti jeho vymývání mozku imunní? Goldhagenova kniha dokazuje, jak je nebezpečné nehlídat si svou mysl, pouštět do ní jakoukoli ideologii. Dokazuje, jak to nejdůležitější přikázání - Miluj Boha svého a miluj bližního svého - může být snadno opuštěno ve jménu národa, rasy, ideje, vlasti či církve.

Mnohé skutečnosti uvedené v knize mě nutí uvažovat nad tím, jak by se zachovala církev u nás, jak bychom se zachovali v takové situaci my. Jak se chovali čeští a slovenští křesťané v době deportací Židů z Protektorátu a ze Slovenského štátu ke svým židovským spoluobčanům? Znám dva případy: jeden špatný a jeden dobrý. Jistý věřící muž - Žid - patřil do bratrského sboru. Protože sbory nebyly státem registrované, nemohl se úřadům prokázat jako křesťanský konvertita (což by mu stejně život nezachránilo, neboť norimberské zákony uvažovaly v rasových, ne náboženských kategoriích). Proto odešel do evangelické církve, aby se mohl prokázat členstvím v "křesťanské církvi". Byl za to ze svého domácího bratrského sboru nemilosrdně vyloučen. Bůh ho chránil, takže válku přežil. Šrám na duši mají však jeho potomci za toto "bratrské" jednání dodnes.

Druhý příklad je ze Slovenska, kde se jiný křesťan ujal pronásledovaných Židů a zachránil je ve svém domě před deportací a smrtí, ačkoli i on riskoval život svůj i své rodiny. Učinil to z lásky k bližním i na základě poznání o vyvolenosti Židů Bohem.

Jak bych se v takové situaci choval já? Jak se chovám dnes, kdy státem uznaná politická strana šíří nenávist a rasistické výpady proti romským spoluobčanům? Mimochodem - když jsem zjišťoval, zda existuje v jakékoli odborné literatuře o genocidě českých Romů a Sintů z období 1939 - 1945 nějaký důkaz o pomoci křesťanů těmto pronásledovaným spoluobčanům, nenašel jsem ani jediný. Jak je to možné?

Goldhagenovu knihu bychom měli číst s pokorou a hanbou, neboť je to kniha i o nás. Takoví jsme a je možné, že takoví jako Němci za války bychom byli i my, kdybychom byli na jejich místě, totiž na místě těch, kteří stříleli malé děti jen proto, že to byly děti "židovských podlidí". Existuje nějaká ochrana? Domnívám se, že pouze jedna: neustálá proměna našich znečišťovaných myslí Božím slovem a stálá kontrola, zda se má křesťanská praxe nevzdaluje od mnou vyznávané křesťanské teorie.

- Petr Vaďura -