Nedlouho po skončení druhé světové války napsal anglický spisovatel George Orwell knihu názvem "1984" . Tato utopická vize líčí, jak by vypadal západní svět, kdyby zanikla demokracie a místo ní byla nastolena diktatura. Již od prvních stránek románu se pohybujeme v děsivém světě. Obyvatelé jsou špehováni všudypřítomnými televizními obrazovkami,

tuto skutečnost každému připomínají i četné plakáty s nápisem: Velký bratr tě sleduje. Přitom zůstává nejasné, zdali diktátor, zvaný Velký bratr, ještě žije, i je pouze legendou uměle živenou špičkou vládnoucí stranické oligarchie. V metropoli říše i nikdo není jist svým životem. Děti udávají své rodiče a všichni obvinění a podezřelí nakonec končí ve sklepeních tzv. ministerstva lásky. Zde absolvují sadisticky prokalkulované učení, kterým jsou systematicky zbavováni své osobnosti. Teprve v okamžiku, kdy jsou z nich dokonalé trosky, milující Velikého bratra bez výhrad a bez náznaku přetvářky, jsou zabíjeni. Čtenáři se chvílemi tají dech při pomyšlení, že by někdo mohl Orwellovu utopii uvést do praxe. Orwell se nedožil celé řady převratných objevů a současných genetických pokusů. Při dnešním stupni vývoje by možná byl schopen vymyslet systém daleko zrůdnější a destruktivnější.

Mnohem víc mě však zaujala myšlenka, že Veliký bratr je svým způsobem koncipován jako metafora krutého boha. Veliký bratr je všudypřítomný diktátor, zůstává však neviditelný a zakrytý svými reprezentanty, členy jediné vládnoucí politické strany. A zvlášť podivné je chování ministerstva lásky. Diktátoři zpravidla likvidují své odpůrce okamžitě anebo žádají pouze vnější vyjádření změny postoje. Nezabývají se většinou tím, co si jejich nepřátelé doopravdy myslí, i když ty velmi rádi ovládali jejich myšlení a cítění. Ministerstvo lásky však vyniká schopností, jak proniknout do každého zákoutí lidské duše a zničit v něm všechno, co je individuální, osobní a jedinečné. Prázdná nádoba pak získává nový obsah. Miluje Velikého bratra a neprožívá už nic jiného. Pak je teprve oběť popravena. Je takový Bůh? Sleduje nás na každém kroku jako orwellovské obrazovky, ničí nás jako svobodné bytosti až k úplnému vykořenění? Ne. Naprosto ne. Přemýšlíme-li o ministerstvu lásky jako metafoře, uvědomíme si, že je spíše než podobenstvím o krutém bohu podobenstvím o krutém náboženství, tedy jinak řečeno lidským úsilím institucionalizované ideologii.

Směřuji k tomu, abych na příkladě orwellovské utopie mohl dokumentovat jednu zásadní myšlenku ohledně pojetí církve. Běžně se lidem při vyslovení tohoto pojmu vybaví instituce s určitým systémem hodnot, poznání a řízení. Mnozí ji mohou mít spojenu s různou formou nátlaku, s hrůzami inkvizičních tribunálů nebo s hony na čarodějnice.

Církev je tělo Kristovo, její ústředí je v nebi, neboť její hlavou je Kristus. Je to obecenství skutečně svobodných jednotlivců, bohatých v Bohu; je to setkání, při němž dochází k vzájemnému prolnutí toho, co jeden druhému přináší z nebes. Jedinec si v takovém prostředí uchovává a rozvíjí svou osobitost a nezastupitelnost. Pokud se však tělo Kristovo stává institucí, pozemskou organizací, právním subjektem se svými stanovami, dochází pak k ohrožení existence skutečné církve jako těla Kristova. Mizí láska, která dříve poutala toto zvláštní seskupení rozdílných bytostí dohromady, a nastupuje vláda silné ruky. Dějiny církve jsou tímto vývojem poznamenány. Četba Nového zákona nás však znovu přivede k pochopení církve jako těla Kristova.

-JDJ-