• Co tedy, bratři? Když se scházíte, každý z vás má žalm, má vyučování, má jazyk, má zjevení, má výklad. Ať se to všechno děje k budování." (1. Korintským 14,26)

Pavlovo líčení bohoslužby v 1. Korintským 14,26 je osou diskuze o bohoslužbě a jejím průběhu. Měla by mít bohoslužba předepsaný řád a uctivou bohoslužebnou formu? Nebo by se měla vyznačovat neformálností, bezprostředností a novátorstvím? Má to být spíše záležitost "mozková", nebo citová?

Verš korintským a verše následující nabízejí odpověď. Obhájci bohoslužeb v novém stylu říkají, že Pavel zde představuje zcela neformální a pestrý průběh bohoslužeb, do nichž přispívá mnoho věřících, každý podle svého obdarování. Ve světle takového pohledu jsou mnozí obhájci nového stylu povzbuzeni skutečností, že se nyní mnohé sbory odvracejí od formálního, předem daného stylu, jenž po staletí dominoval u těch, kdo milovali Bibli. Starý způsob, jak říkají zastánci nových stylů, omezuje bohoslužbu přísně limitovaným počtem prvků v ní zastoupených, zatímco nový způsob neklade nikomu žádné zábrany - tak jako tomu bývalo během pobožnosti v Korintu.

Samozřejmě, pokud se podíváme na tento klíčový verš povrchně, vypadá to, že mluví o mnohotvárnosti a pozoruhodné svobodě forem příspěvků. "Co tedy, bratři?" říká Pavel, "když se scházíte, každý z vás má žalm, má vyučování, má jazyk, má zjevení, má výklad."

Dříve než prozkoumáme, které z těchto zdání je správné, musíme konstatovat, že těžko obhájíme tvrzení, které dnes klade důraz na hudbu, jakou si představujeme v novém bohoslužebném stylu, protože jediným zmíněným hudebním prvkem je zde "žalm". I když tuto skutečnost pomineme, myšlenka, že právě zde je popsána neformální bohoslužba, má velké trhliny.

Nejdříve musíme odpovědět na otázku:

Ke komu Pavel mluví?

Oslovuje celou církev, nebo hovoří jen k vedoucím činitelům? Pokud mluví k celé církvi, pak nepochybně podává obraz ničím neomezované a neformální bohoslužby. Pokud ale mluví jen k těm, kdo jsou zodpovědní za řád a chod pobožností, pak se nám obraz dost změní. Ke komu tedy Pavel mluví?

Odpověď najdeme ve slovech "každý z vás". Kdo se na pobožnosti spolupodílel? Bylo to celé shromáždění, nebo jen někteří?

Prvním vodítkem je početnost církve v Korintu. Nebylo možné, aby se na bohoslužbě podíleli všichni, ba ani většina přítomných. Pavlovo "každý z vás" je proto spíše určeno jen starším.

Za druhé, Pavel svůj výrok "každý z vás" zužuje přibližně na polovinu, když říká ve verši 34: "Vaše ženy ať při shromážděních mlčí." Pokud "každý z vás" odkazuje k celé církvi, pak se z něj nyní stává "polovina z vás".

Za třetí, slovní spojení "každý z vás" je zredukováno dál na několik mužů. Pavel určuje omezení pro proroky, když říká: "Proroci ať mluví dva nebo tři." (verš 29) Povolený počet proroků je tři, nebo i jen dva.

Kolik proroků mohlo v Korintu být? Počet není uveden, ale ve Skutcích 13 máme obraz podobně velkého, antiochejského sboru. V Antiochii měli pět proroků a učitelů v celé církvi. Navíc byl tento počet zredukován, když jim Bůh skrze Ducha svatého řekl, aby dva z nich (Pavla a Barnabáše) vyslali do misijní služby. Takže zůstali pouze tři proroci a učitelé. Z toho vidíme, že ani ve velkých sborech biblické doby nebylo mnoho proroků a učitelů. Navíc, tito proroci mohli promlouvat jen jeden po druhém. Ve světle těchto veršů se obraz pro všechny volné, otevřené a neformální bohoslužby postupně rozpadá. Obdobná pravidla Pavel ustanovil pro mluvení v jazycích:

• Mluví-li někdo jazykem, ať mluví dva nebo nejvýše tři, a to postupně, a jeden ať vykládá. (verš 27)

Kdyby však ve shromáždění nebyl vykladač, a tudíž by nebyla možnost ověřit dané zjevení, měl mluvčí mlčet.

Máme v Bibli rozpor?

Vidíme, že Pavlovo "každý z vás" bylo třikrát upraveno. Ale tento výraz můžeme modifikovat ještě o něco víc. Pavlův výrok musí být definován v kontextu skutečnosti, že Pavel trval na tom, aby kazatelé byli kvalifikovaní a osvědčení. Od samého počátku existence církve byli do úřadů v církvi ustanovováni ti, kteří měli patřičnou kvalifikaci a byli akceptováni všemi lidmi. Byla ustanovena služba vyučování, takže při bohoslužbě nemohl přinášet slovo vyučování každý. Pavel by proto neschválil, aby ve sboru vyučoval doktríny kdokoliv.

A tak si musíme položit otázku, co má apoštol na mysli, když říká "každý z vás". Jak to může být každý, když to Pavel prakticky znemožňuje? Je pouze jediné východisko z tohoto zdánlivého rozporu v Pavlově učení: Pavel v této části dopisu nemluví k církvi jako celku, ale pouze k jejímu vedení nebo k "řečnické skupině". Každý z nich může očekávat, že se bude na pobožnosti spolupodílet. Tito služebníci byli ustanoveni v poslušnosti normám, které Pavel ustanovil (a brzy sepsal v 1. Timoteovi 3). Pokud bychom tvrdili, že Pavel mluví k celé církvi, pak bychom mu vložili do úst protimluv a učinili bychom z celé pasáže nesmyslnou zvěst.

Skutečnost, že Pavel adresuje tyto pasáže vedoucím církve, by nás neměla překvapit, protože na konci 12. kapitoly hovoří o apoštolech, prorocích a učitelích. Potom činí odbočku do krásné 13. kapitoly o lásce, jež je pro nás velkou výzvou, logicky pokračuje ve 14. kapitole a opět se soustřeďuje na proroky, učitele a ty, kteří mluví v jazycích (ti posledně zmínění byli také proroci, protože i oni přinášeli inspirovanou zvěst). Proto máme ve 26. verši slova adresovaná přímo "řečnické skupině", a jen v tomto kontextu dává "každý z vás" dokonalý smysl.

V souvislosti se zmínkou o prorocích je velmi důležitá instrukce ve 14. kapitole, 30. verši:

• A jestliže je něco zjeveno jinému, který tam sedí, ať ten první mlčí.

Překlad zvolený překladateli Nové Bible kralické je zajímavý a pro "řečnickou skupinu" velmi podnětný.

Nařízení a kázeň

Zdá se, že v Korintu vládl mezi skupinou vedoucích jistý stupeň nekázně při bohoslužbách. Někteří obdarovaní učitelé se se svými příspěvky příliš tlačili do popředí. Aby došlo k nápravě, byla "řečnická skupina" usměrněna závaznými pravidly.

Obraz církevní služby v 1. Korintským 14 nemění tradiční bohoslužby uctívání těmi, kdo důvěřují Bibli, a není vzorem pro zavádění nových stylů bohoslužeb.

Posuňme se ještě o krok dál, abychom ukázali na Pavlovo učení, jak by měla být správně vedena bohoslužba a že by se měla vyznačovat zdvořilou uctivostí.

Je bohoslužba dobře připravená, vyvážená a vhodná?

Viděli jsme, že verš 1. Korintským 14, 26 je adresován vedoucím sboru a požaduje, aby jejich vstup do bohoslužby byl připravený. Nyní postoupíme k dalším instrukcím této kapitoly, které nám řeknou více o povaze předem připravené služby.

V této kapitole se objevují čtyři důležitá slova, která určují průběh Pánem nařízených pravidel pro harmonickou bohoslužbu a nařízení, jak mají ti, kdo byli povoláni do čela církve, připravovat a vést bohoslužby.

První z těchto slov najdeme v 1. Korintským 14, 33:

• ... neboť Bůh není Bohem nepořádku, ale pokoje, jako ve všech sborech svatých.

Z našeho českého překladu můžeme získat dojem, že Pavel jednoduše kárá hluk a nepokoj. Avšak to není to, co měl na mysli. Řecké slovo přeložené jako nepořádek popisuje situaci, v níž lidé působí sami na sebe. Tato situace v sobě skrývá nekoordinovaný individualismus, ba dokonce v sobě obsahuje anarchii.

Toto řecké slovo je negativní forma sloves "určit" nebo "ustanovit". Jinými slovy, Bůh není Bohem ničím neomezeného a svobodného vyjadřování. Není autorem toho, co není předem dáno, uspořádáno a ustanoveno. Nechce bezmyšlenkovité veřejné bohoslužby, jež nemají řád, ale vyžaduje řádný a pečlivě vedený přístup. Tento verš odsuzuje nejen vedoucí bohoslužeb, kteří přinášejí myšlenky bez ladu a skladu, ale také odsuzuje bohoslužby, v nichž se může každý svobodně a libovolně uplatnit.

Samozřejmě existují výjimky. Modlitební setkání v "uzavřeném kroužku" církve se bude skládat z mnoha příspěvků, které nebudou předem připraveny. Ale modlitební setkání mají v Novém zákoně svoje zvláštní ustanovení a jsou odlišná od bohoslužeb.*

Dalším významným slovem o bohoslužbě v 1. Korintským 14 je slovo pokoj. Pavel říká:

• "... neboť Bůh není Bohem nepořádku, ale pokoje."

Řecké slovo neodkazuje k pokoji jako pohodě někde na venkově, ale k pokoji jako protikladu k válce nebo rozdělení. Je odvozeno od řeckého slovesa sjednotit. Jednotlivé části bohoslužby mají "zapadat" jedna do druhé. Jde o harmonické spojení, nikoliv o soubor vzájemně nesouvislých fragmentů.

Vnitřní jednota bohoslužby

Nemusí to nutně být to, co se často nazývá tematická bohoslužba, v níž každý chvalozpěv, čtení a modlitby směřují k jádru tématického kázání. Jednota znamená, že všechny biblické části pobožnosti jsou sjednoceny v harmonický celek. Je přítomna objektivní chvála? Je v bohoslužbě obsaženo vyznání? Je tu osobní díkůvzdání? Jsou velebeny velké doktríny? Jsou přítomny nauka, pokyny a vyučování? Obsahuje pobožnost rovněž aplikaci, zkoumání srdce a zbožnost? Je v ní prostor pro přímluvy? Jsou všechny tyto prvky zastoupeny ve vnitřně jednotné bohoslužbě? Jestliže ano, pak je to bohoslužba, jakou od nás vyžaduje Bůh, říká Pavel.

Třetí významné slovo týkající se bohoslužby v tomto textu se objevuje ve verši 40:

• Všechno ať se děje slušně...

Řecké slovo znamená doslova "dobře zformovaný". New American Standard Bible je překládá slovem "jak se patří" a New International Version slovem "příhodně" (české překlady se shodují na slově slušně - pozn. překl.). Jinými slovy, vše v bohoslužbě musí být za prvé dobře připravené, propracované, a za druhé přiměřené a odpovídající svému účelu.

To potvrzuje a upevňuje předchozí tvrzení, že bohoslužba musí být zakotvena v Božím slově, musí být dobře vyvážená a souměrně uspořádaná. Můžeme si představit hrnčíře, jak pracuje s hroudou hlíny, hněte ji svýma rukama a formuje na hrnčířském kruhu. Nemůže položit kus hlíny na okraj a roztočit kruh. Neudělá příliš malé dno pro velkou nádobu. Pokud se mu to nepodaří napoprvé, nepokračuje v práci, ale začíná znovu. Vše musí být ve správném poměru a rovnováze. Jen taková nádoba může být formována "patřičně", neboli - udělána, jak se patří. Každý hrnčíř dobře rozumí tomu, jak má vytvořit dobře zformovanou nádobu.

Podobně i při přípravě bohoslužeb nestačí mít všechny prvky zastoupeny, ale musí být vzájemně spojeny ve správném poměru. Nestačí, aby byla bohoslužba tvořena správnými úseky, je také třeba, aby všechny díly byly zastoupeny ve správném poměru a v pravý čas. Bohoslužba není zábavné představení, ale inteligentní duchovní tématika v rovnováze. Má být vyhrazena svatým věcem, nikoliv věcem světským a všedním. Musí být uctivá ve své podstatě. Bohoslužba není určena k tomu, aby se při ní kazatelé nebo jiní jednotlivci pověření sborem předváděli nebo se chovali jako mistři obřadů. To není správné.

Čtvrté důležité slovo se rovněž nalézá ve 40 verši. Pavel píše:

• Všechno ať se děje slušně a podle řádu.

To je silný výraz, který hovoří o nutnosti řádného uspořádání nebo určitého předepsaného pořádku. Budeme-li stejný výraz používat v souvislosti s armádou, tak slovo vyjadřuje pevnou formaci, uspořádání mužů do řad, útvarů a bojových jednotek, která je v souladu s plány velitelů.

V Lukášově evangeliu 1,8 toto slovo popisuje, jak Zachariáš vykonal své chrámové povinnosti přesně podle předepsaného pořádku.

Řád v bohoslužbě znamená, že jednotlivá shromáždění jsou připravena v souladu s biblickými pravidly a vzory. Všechno tomuto principu musí být podřízeno. Samozřejmě se aplikace tohoto slova nesmí dovádět až ad absurdum, apoštolové také nepředčítali svá kázání nebo psané liturgie. Nicméně toto přikázání nám říká, že sbor rád uvítá Bohem daný styl bohoslužby a podřídí se mu. Inovace a různé kejkle, jak upoutat pozornost posluchačů, zbytečný exhibicionismus a bavičství do bohoslužeb nepatří.

Uctivost spočívá v tom, že v bohoslužbě jsou současně přítomny všechny prvky, které náš nebeský Velitel přikazuje. Řád je totéž, co poslušnost Bohu.

K prozkoumání jednotlivých složek bohoslužby bychom si měli položit několik otázek: Je to v Písmu? Co by tomu Pán řekl? Dovedeme si představit, že by to dělal Pavel?

Čtyři slova - čtyři standardy

Tyto čtyři termíny dokazují, že bohoslužba by měla být dobře promyšlená, harmonická, jednotlivé části by měly v ní být úměrně zastoupeny, měla by být vhodná a slušná a v souladu s Božími pravidly. Volná a neformální bohoslužba není biblicky opodstatněná. Bohoslužba musí být vedena zodpovědným člověkem a nemá se jednat o oslavu, představení či hudební exhibici.

Existuje něco jako posvátná hudba?

Často se dnes v souvislosti s bohoslužbou říká, že hudba je neutrální. Ale hudba nemůže být nikdy neutrální. Vždy je spojena s působením na city, a proto se musí přizpůsobit především slovům chvalozpěvu a podporovat je. Nikdy by neměla být příliš hlučná v melodické a rytmické působivosti nebo hudební vyumělkovanosti, protože odvede duši i mysl od opravdového porozumění a smyslu slov.

Řecká filozofie odedávna tvrdila, že hudba hluboce ovlivňuje duši. Říkalo se, že buduje charakter (s čímž nemůžeme souhlasit), ale jistě má moc zastínit opravdové uctívání a také (pokud se jedná o světskou hudbu) může doslova podminovat křesťanův odpor k světským způsobům.

Augustin byl znepokojen skutečností, že používaná hudba může narušit bohoslužby.

Viklef byl, jak je zaznamenáno, rovněž hluboce znepokojen. Viklef, jitřní hvězda reformace, věřil ve zpěv, ale řekl, že kdyby se mu melodie líbila víc než slova, pak nechce obdivovat melodii. Kalvín byl také opatrný, aby nedošlo ke zneužití hudby.

Hudba není neutrální ani v jiném smyslu. Je spojena s vytvářením asociací. Pokud se těsně identifikuje s hudbou hříšné doby, pak dochází k porušení biblického principu oddělení od světa (dnešní takzvaná křesťanská hudba někdy záměrně napodobuje rock a disco styl, protože se zdá, že si to především mladí křesťané skutečně přejí). Mezi duchovní a světskou hudbou je však propastný rozdíl.

Dnes je módní tvrzení, že všechna duchovní hudba byla kdysi světskou hudbou. Mnoho věřících tento názor přijalo. Ale odkud tento názor pochází? Je pravdivý?

Ve skutečnosti tento názor nemá opodstatnění. Ti, kteří jej opakují, důvěřují zdrojům, z nichž tento názor vychází (a tyto zdroje zase mylně důvěřují svým zdrojům a tak dále). Rádi bychom sledovali tuto "politicky korektní" myšlenku až k jejím kořenům, ale zdá se to nemožné. Podstatné je to, že je naprosto nesprávná. Je to obehraný mýtus, jenž nemá základ v historii.

Luther a hospodské písně

Je možno slyšet pošklebky, že například Luther použil pro své chvalozpěvy hospodské písně a taneční melodie. Církevní hudba prý byla vždy ovlivněna zábavou světské společnosti a to, co se děje dnes v případě nového stylu uctívání, prý není nic jiného.

Pokud jsou tyto pošklebky pravdivé, pak jsou biblické texty o oddělení znehodnocovány. Tím by byly porušeny všechny pasáže Písma, které říkají, že nemáme mít žádný podíl na neužitečných skutcích tmy. Jak ale máme nemít v uctívání nic společného se světskou hudbou, pokud je na ní naše "svatá" hudba závislá?

Je pravda, že si Luther vypůjčoval, jak se tvrdí, melodie hospodských popěvků a světských trendů? Toto obvinění není pravdivé. Nemá žádnou oporu. Po celou historii církve byla používání hudby věnována velká péče.

Luther miloval hudbu a chtěl, aby lidé zpívali. Ve své době nově zavedl společný zpěv věřících. Chtěl, aby písně měly libozvučné melodie. Před reformací se takový zpěv v římské církvi nepraktikoval. Lidé zpěv pouze poslouchali. Poslouchali například gregoriánské chorály, které byly společně s jinými součástmi pobožnosti zpívány těmi, kdo přednášeli jednotlivé součásti liturgie.

Luther sám byl velký skladatel a také adaptoval jiná díla. V práci Roberta Harrela "Martin Luther, jeho hudba a poselství", se můžeme dočíst, že Luther složil 37 chorálů, přičemž 15 z nich zkomponoval sám.

Třináct z chorálů bylo odvozeno z latinských hymnů nebo církevních písní. Čtyři byly převzaty z německých lidových náboženských písní. Pouze jediný ze třiceti sedmi měl zdroj ve světské lidové písni, což těžko obhájí obvinění, že si Luther ve větším měřítku vypomáhal ze světských zdrojů. I v případě tohoto jediného chorálu je pravděpodobné, že si svět vypůjčil melodii z církve a Luther ji pouze získal zpět tím, že ji zcela upravil a vylepšil.

Když Luther řekl "Proč by měl mít ďábel všechny pěkné melodie?", mluvil v kontextu katolického zpěvu. Neměl zájem vypůjčovat si ze světa, ale chtěl připravit melodie vhodné ke zpěvu, aby měly sbory co zpívat. Když byla použita světská melodie, pak byla zásadně změněna. Co bychom také mohli čekat od reformátora, jenž napsal tato slova:

"Dej si obzvlášť pozor, aby ses vyhýbal zvráceným hlasům, které hanebně zneužívají jako prostitutky krásné dary přírody a umění za své erotické vábení. Buď si zcela jist, že je podněcuje sám ďábel, aby pohrdli pravou přirozeností těchto písní... Ukradli Boží dar a používají ho k uctívání Božího nepřítele."

Lutherovo odmítnutí nesvatého

Luther věřil, že hudba má být ztotožněna nejen se svým zdrojem, ale i s jejími interprety. Ve skutečnosti to byl tehdejší svět, kdo bez hanby vykrádal melodie z církve, aby získal nápěv pro oplzlé barové popěvky.

Autor článku si pamatuje (a jistě i mnozí čtenáři) dobu, kdy malé děti na státních i soukromých školách měly každý týden setkání nazvané "lidový zpěv". Všechny lidové písně, které vznikly v minulých stoletích, byly naprosto neškodné, takže je mohly zpívat i malé děti. Vždy bylo patrné, k jakému žánru patří. V té době nebylo nepřístojné vypůjčit si jejich nápěv. Melodie nebyly nikdy dříve (až nyní) upravovány nebo vytrženy z hudebního stylu, který charakterizuje bezbožnou společnost.

Luther důrazně trval na tom, že nikdy nepoužil barovou píseň nebo taneční melodii. Je obviňován ze zločinu, jehož by se sám zděsil. Opakujeme: historie toto obvinění nepotvrzuje.

Odlišný styl

Postupem reformace jsme získali Ženevský žaltář. Dodnes používáme mnoho jeho melodií. Po několik století byl v církvích Ježíše Krista odlišný, křesťanský styl hudby, zřetelně rozlišitelný od hudby světské, zatímco nový styl bohoslužeb tento rozdíl zcela opomíjí.

Vedle mnoha biblických pasáží, které požadují kvalifikaci kazatelů, je dobře známé místo, kde Pavel napomíná Timotea: "Dokud nepřijdu, zabývej se čtením, povzbuzováním a vyučováním." (1. Timoteovi 4,13) Slovo "čtení" v řečtině znamená "veřejné čtení". To dokazuje, že kazatelé byli ti, kdo četli Písmo během bohoslužby. Tato povinnost je uvedena společně s napomenutím a s vyučováním doktrín jako součást kazatelské práce starších. Číst z Bible při bohoslužbě bylo určitě Timoteovým úkolem.

- Dr. Peter Masters,

Sword & Trowel, 1/1999 -