Milí přátelé v Kristu, ze slov právě přečtených si ke společnému vzdělání vybereme čtyři věci:

Pro koho je Pán Ježíš, pro toho jsou Jeho řády, Jeho stůl, Jeho kalich i Jeho křest; a pro koho Pán Ježíš není, pro toho také Jeho řády nejsou. To je to první, co vám předkládám.

Vidíte před sebou dva pány a jejich řády: na jedné straně Pán Ježíš, Jeho kalich a Jeho stůl, a na straně druhé ďábel a jeho kalich, o kterém čteme ve Zjevení sv. Jana (Zj 17, 1-18), ten kalich plný smilstva a nečistoty. A teď měj na mysli, že jednoho z nich můžeš dosáhnout, ale nemůžeš získat oba! Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, co Bůh spojil, člověk ať nerozlučuje, a naopak, co Bůh rozloučil, člověk ať nespojuje! Kdybys chtěl spojovat, co živý Bůh rozloučil, uvidíš, že se ti to nepodaří a že to bude mít hrozné konce.

Když jsem přemýšlel, co by se mohlo v tom textu změnit, shledal jsem, že by se mohlo změnit to jedno slovo, na kterém se mnozí urážejí a které je dráždí, a to je slovo ďábel. Změňme tedy slovo ďábel a místo "kalich ďáblů" říkejme "kalich světa", když budeme mluvit s těmi, kteří ještě z toho kalicha pijí! My ale, kteří z něj nepijeme, ho mezi sebou budeme označovat tak, jak ho označoval apoštol; jim pak, když se jim to tak líbí, říkejme kalich světa. Neboť co to je svět? Svět jsou ti, kteří Pána Ježíše nemilují, a pro takové Jeho řády nejsou. Pro koho je Pán Ježíš, pro toho jsou Jeho řády.

A pro koho je Pán Ježíš? Pán Ježíš je pro skutečné hříšníky, kterým Duch svatý otevřel oči a kteří se poznávají ve svém hříchu a pláčí sami nad sebou: Bídný, bídný já člověk, kam mám jít se svými hříchy? Kam máš jít? K Pánu Ježíši jdi, On volá: "Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi hříchy, a já vám dám pomoc." A jakou pomoc? Takovou, že člověk, který měl dřív zalíbení v hříchu, začne hřích nenávidět a celý se proměňovat, aby byl takový, jako byl Pán Ježíš. - A teď přirozeně ty a já a každý neobrácený začneme v srdci volat: "Jen to ne, jen to ne! Já že bych se měl celý změnit a zanechat všech radostí, které mám tak rád? Ne, to nechci!" A přece i takový člověk by rád zasedl za Kristovým stolem a rád by bral Jeho kalich do rukou. Ale nejsem to já, ale Duch svatý, kdo učí v Božím slově, že člověk nemůže pít z kalicha Páně i z kalicha démonů. Pro koho Pán Ježíš není, pro toho nejsou ani Jeho řády.

To je to první a přitom se samo hned nabízí to druhé, to zajímavé:

Jak je to možné, že lidé, kteří pijí z kalicha démonů, by rádi pili i z kalicha Pána Ježíše, a že ti, kteří usedají za ďáblovým stolem, by chtěli také usednout u stolu Kristova?

To má dvě příčiny.

První je ta, že každý neobrácený člověk nevězí jen v nevěře, ale i v pověře. To se od sebe nedá oddělit. Ačkoliv takový člověk nechce o Pánu Ježíši slyšet, přece jen má svědomí - každý člověk má svědomí - a to mu říká, že věci, tak jak jsou, nejsou v pořádku, což mu nahání strach. Potom přichází ďábel a našeptává: "Pána Ježíše nech stranou a hleď si jeho řádů a bude dobře." To je pověra. Ve svátosti není spasení, spasení je jen v Pánu Ježíši.

K čemu tedy je svátost? Svátost je k tomu, aby hříšný člověk, který už věří, že v Pánu Ježíši je odpuštění hříchů, byl v té víře posilněn a rozhojněn, aby mu ve svátosti bylo stvrzeno a zpečetěno, co již má, totiž ta jeho víra. Panny v podobenství volaly: "Lampy naše hasnou!" (Mt 25, 8) Proč vám hasnou? Ach, my jsme si je nedolily olejem. Když se lampy nedolévají a nedrží v čistotě, pak hasnou. Je zde ale pramínek, který nedá víře vyhasnout, jímž se víra posiluje. A ty, komorníku etiopské královny, který jsi již v kočáře uvěřil, že Pán Ježíš je Spasitelem hříšných, a který nevíš, jestli to také pro tebe platí, jen sestup do vody a dej se pokřtít, abys získal ujištění, že On je i tvůj Spasitel. (Sk 8, 36-38)

Svátosti jsou jen pro věřící, avšak i světští lidé by rádi brali do rukou kalich Páně, aby uklidnili své svědomí, které jim říká, že s nimi není všechno v pořádku. Pána Ježíše při tom nechávají stranou. Stejně jako král Saul, když šel k čarodějnici a chtěl vidět Samuele, vězel v pověře (1. S 28). On viděl vystupovat jakousi postavu, ale každé malé dítě řekne: vždyť to nebyl Samuel, to byl ďábel. Saul nešel k žádné bohabojné ženě, ale k takové, jež měla spolek s ďáblem - tak každý neobrácený vězí v pověře. A to je příčina, proč chtějí světští lidé usedat za Kristovým stolem.

Druhou příčinou je toto: Když ti, kteří se nazývají Božím lidem, usedají u ďáblova stolu a pijí z kalicha démonů, proč by světské lidi nenapadlo brát do rukou kalich Kristův? Člověk Boží se ptá: Cože, že by ti, kteří jsou Ježíšovi a mají v něm rozkoš, zasedli za ďáblův stůl? Kdyby to tak nebylo, apoštol by o tom nemluvil. Když Balák pozval Bileáma, aby zlořečil izraelskému lidu (Nu 23), a on viděl, že to nepůjde, že zlořečením proti nim nic nezmůže, protože jim zlořečení neuškodí, ba co víc, že se tím pevněji budou držet svého Boha, poradil mu, aby s Izraelci pěkně mluvil, jednal s nimi po dobrém, pozval je mezi moábský lid a řekl jim, aby se přišli podívat na Baalův svátek, aby viděli, jak je to pěkné, a tak aby Izrael svedli. Izraelští šli a hřešili s nimi.

To je tedy ta druhá příčina, proč by světští lidé rádi brali Kristův kalich do rukou: vždyť ti, kteří se nazývají Božím lidem, také často pijí z kalicha démonů.

To třetí, co vám dnes předkládám, je to, že:

Tam kde se světští lidé připouštějí k Božímu stolu, tam se Pán popouzí k hněvu. V církvi reformované se vůbec všude učí, že se ke svaté Večeři Páně nesmějí připouštět ti, kteří nechtějí upustit od svého bezbožného života, a že tam, kde se vědomě připouštějí, tam není církev Páně. To není učení jen církve lhotecké, to je učení celé církve reformované - a přece najdete v církvi reformované takové, kteří nezabraňují tomu, aby se světští lidé připouštěli ke svaté Večeři Páně.

To začnou v církvi, která kdysi byla církví Pána Ježíše, někteří říkat: "Jen je nechte, nebraňte jim, vždyť jsme beztak všichni stejní." Že jste všichni stejní? Ale v čem jste stejní, snad v tom, že všichni pláčete nad hříchy stejně? Pak vám všem patří Boží řády! Anebo jste stejní v tom, že nad hříchy nepláčete - to by nikdo neměl být k Večeři Páně připuštěn. Když začnou ti, kteří se zasazovali o Kristovy řády, říkat "Nechte je, vždyť jsme všichni stejní", pak se takovému člověku nejdřív začne ztrácet hřích, už ho netrápí tolik, co ho trápil dřív, protože už ho tolik nevidí. Potom se mu začne ztrácet Pán Ježíš, už nemá v Pánu Ježíši takovou radost, jakou měl, hřeší proti Duchu svatému a nemá odpuštění na věky, protože nikdy nebude činit pokání.

Když zhřešil Ákan a jeho rodina (Joz 7), nebyl trestán jen se svou rodinou, byli trestáni i jiní z izraelského lidu - tak se vzbuzuje Boží hněv na celé shromáždění, když se světští lidé vědomě připouštějí ke svaté Večeři Páně. Svátost v rukou nevěřícího člověka je jako ta Elíšova hůl v rukou prolhaného Géchazího (2Kr 4, 31). On s ní běžel k dítěti, měl důvěru, že jí to dítě probudí, když mu ji položí na tvář. Krásně se ti probudí - ani sebou nepohne, v tvé ruce zůstane Elizeova hůl jen obyčejnou holí! Tam, kde se světští lidé připouštějí k Pánovu stolu, tam se Pán popouzí k hněvu, neboť Duch svatý zřetelně říká:

• Přikazujeme pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, který by se choval neřádně. (2Te 3, 6)

A jinde: Bratří, jestliže by někdo, maje jméno bratr, byl takový a takový, tak s ním ani nejezte. (1K 5, 11)

A proto to čtvrté, co vám předkládám, je to, že:

Boží lid vždy dával dobrý pozor, aby se světští lidé nepřipouštěli ke stolu Páně, a vždy před vysluhováním prosil o velké požehnání a veliké požehnání dostával. Nedá se upřít, že jsou na Lhotě mnozí, kteří si přejí, aby zde měl Pán Ježíš svou milou zahrádku, kde by rostly jeho lilie a kde by se dařilo bylinám k vyléčení národů, ale horlivě usilovat o to nechce nikdo. Bez úsilí to nepůjde! Mně jeden člen církve řekl, že to v celé Lhotě není takové, jaké by to mělo být. Samozřejmě, že není! Je však blahoslavený ten, který nad tím se mnou pláče! Proto ať se jeden každý bojí o sebe. "Nebo nemůžete z kalicha Páně píti i z kalicha ďáblů; nemůžete účastni býti stolu Páně i stolu ďáblů. Či k hněvu popouzíme Pána? Zdaliž silnější jsme jeho?" Amen.

Jan Karafiát Šestnáctero kázání, str. 219, jazykově upraveno