Slzy bývají projevem žalu, lítosti, smutku a bolesti. Když se mluví o slzách, tak to není nikomu příjemné. Je to ale věc, kterou dobře zná každý člověk. Člověk se v slzách rodí i umírá. A nejen to, provázejí nás celý život. Často se mluví o tomto světě jako o slzavém údolí. Boží slovo říká, že slzy nás provázejí dokonce až na věčnost. Přečetli jsme si v Janově Zjevení: Pán Bůh setře v Božím království každou slzu z očí. Mnozí lidé, a zvláště muži, se za slzy stydí, protože tak ukazují svou slabost a nedostatečné sebeovládání. Jenomže hněv je také citovým projevem, a ten mnoho mužů neumí ovládat a ani se za to nestydí. V naší společnosti se necení soucitné srdce, ale tvrdé srdce, které je zatvrzelé mnoha hříchy: pýchou, sobectvím a neústupností. To se falešně považuje za pevnou vůli. Takové srdce se ale nemůže přiblížit k Bohu, protože není schopno činit pokání. Příkladem je Ezau v Epištole Židům 12:16-17:

• Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.

Slzy, i když nám není příjemné plakat, jsou velkým Božím darem. Přemýšlíme o slzách pouze z fyzikálního hlediska, bereme v potaz jen to, co vidíme. Ale z hlediska jejich složení a činnosti, z fyziologické stránky, jsou produktem slzných žláz, obsahují sůl (NaCl) a trochu vápníku, omývají oči od prachu, desinfikují je a chrání před infekcí. Mimo to ještě ale mají důležitou psychickou úlohu. To jest uvolňují psychické (duševní) napětí. Když se vám sevře srdce strachem nebo žalem, tak vlivem hormonu jménem adrenalin nervová soustava zvýší chemo-elek- trické napětí, které je nebezpečné pro funkci orgánů v našem těle. Mozek vydá signál slzným žlázám a ty začnou produkovat slzy, které toto napětí snižují. Je to zajímavý chemický proces, který ještě není dostatečně prozkoumán. Boží slovo nám o slzách může povědět velmi mnoho. Vidíme v něm plakat děti, dospělé, krále a dokonce i Pána Ježíše.

Na světě se od jeho založení prolilo už mnoho krve, ale ještě více slz. Proč? Protože ti, co vylili svoji krev, už po své smrti nemohli plakat. Kdosi spočítal, že pokud na světě žilo doposud přibližně 10 miliard lidí a každý by vyronil 1 dcl za rok, tak by se vytvořilo jezero slz dva metry hluboké, šest kilometrů široké a šest kilometrů dlouhé.

Za slzami se ale skrývá mnoho bolesti a smutku. Mnohokrát je to fyzická bolest, která nás nutí do pláče, ale daleko častěji to bývá bolest, která je hluboko v naší duši. Ta produkuje mnohonásobně větší množství slz. Asi nejtrpčí jsou slzy matky, ne když rodí své dítě, ale když je její srdce zlomené jeho neposlušností. Někdy lidé roní slzy úplně zbytečně, že bychom se nad tím i zasmáli. Jistý více jak sedmdesátiletý muž seděl v kuchyni a hořce plakal. Nikdo ho nemohl utišit, ani jeho manželka. Zavolala proto kazatele sboru, aby ho utišil. Tito manželé žili ze slušného důchodu a za celý život si tvrdou prací naspořili hodně peněz, okolo 800 tisíc dolarů. Muž před nedávnem investoval 500 dolarů do akcií jisté společnosti, ale ta zkrachovala a on své peníze ztratil. Ani kazatel ho nemohl upokojit. Stařec říkal stále dokola: "Tak těžko jsme ty peníze vydělali a můžeme je potřebovat, až přijdou zlé časy." Byl bohatým chudákem. Takovéto slzy jsou zbytečné. Pán Ježíš řekl:

• Nedělejte si starosti o zítřek... (Mat 6:34)

Daleko hořčejší a oprávněnější slzy vyronili ti, kdo ztratili lásku svých milovaných. Jednou mi napsala osmdesátiletá matka z Moravy, že její syn odešel před šesti lety do ciziny a od té doby že jí napsal jeden jediný dopis. Prosila mě, abych ho na udané adrese vyhledal a řekl mu, že jeho matka se chodí každý den dívat do schránky, jestli od něj nepřišel dopis. Kolik asi slz vyplakala tato opuštěná matka? Určitě znáte povídku o dvou slzách. Dvě slzy plavaly v moři a náhodou se potkaly. Odkud jsi, slzičko, a komu jsi patřila? Já jsem z Evropy a patřila jsem dívce, kterou opustil její chlapec a odešel do Ameriky. A ty jsi odkud? Já zase plavu z Ameriky a patřila jsem dívce, kterou si ten chlapec vzal. Když přemýšlíme nad pláčem, tak se ptáme, jaký je vlastně užitek z našich prolitých slz? Nejsou zbytečné? Může si dítě pláčem spravit rozbitou hračku? Může matka pláčem přivolat zpět dítě, které zemřelo? Může duše v pekle otevřít jeho bránu svým nářkem a skřípěním zubů? Přesto jsou naše slzy neoddělitelnou součástí našeho pozemského života.

Za prvé, všechny slzy nás vedou k tomu, že tento svět není pro nás natolik dobrý, abychom v něm chtěli žít navždy. Jsme tedy ochotni opustit toto slzavé údolí. Nic na světě člověka tak lehce nepřesvědčí k odchodu jako trápení a slzy. Vidíme to hlavně u starých a věřících lidí, kteří už jsou syti životních těžkostí a chorob, a říkají, že by byli rádi, kdyby je Pán už odvolal. Je také mnoho mladších lidí, kteří se dostanou do těžkostí a nevědí, jak z nich ven. Mnozí jsou tak zoufalí, že si dokonce sáhnou na život. Před časem se v novinách objevila zpráva, že dvě výborné kalifornské školačky si vzaly život. Nechaly dopis, ve kterém stálo, že je na světě nic nezajímá a že už toho mají dost. Představme si ty potoky slz, které vyronili jejich rodiče.

Za druhé, slzy nás vedou k pocitu, že potřebujeme Pána Boha víc než kdy jindy. Že jsme vlastně na Něm úplně závislí. Podle toho, jakým způsobem se člověk modlí, jestli vyjadřuje vděčnost a závislost na Bohu, můžeme poznat, kolik slz už vyplakal. Ten, kdo prošel ohněm těžkostí a trápení, málokdy ve své modlitbě používá vzletná a poetická slova. Raději se modlí pokorně, někdy i s pláčem a není mnohomluvný. Vidíme to na známém příkladě modlitby farizeje a publikána v ev. Lukáše 18:9-14. Farizeus dlouze vypočítával svoje dobré skutky, ale publikán se modlil velmi pokorně a stručně. Vidíme tu, že slzy jsou průvodním znakem pokání. Slzy vedou člověka k ponížení se, zbavují nadutosti a pýchy. Když král Ezechiáš smrtelně onemocněl a prorok mu řekl, že zemře, otočil se na posteli ke zdi a hořce plakal, vyznával svoje hříchy a prosil o uzdravení. Toto místo v 2. Královské 20:5 je také prvním místem v Bibli, kde je zmínka o slzách. Král David ve svém soužení řekl:

• O mém vyhnanství si vedeš záznam; ukládej si do měchu mé slzy. Což je v svých záznamech nemáš? (Žalmy 56:9)

Prorok Jeremiáš v 14:17 vyznává:

• ... z mých očí tečou slzy bez přestání

A také jeho další kniha se jmenuje Pláč Jeremiášův. Žena hříšnice také když přišla za Ježíšem do farizejova domu, s pláčem přistoupila k Ježíšovi a slzami zmáčela jeho nohy, utírala je svými vlasy, líbala a natírala je vzácnými mastmi (Lukáš 7:36-38).

Za třetí, slzy nás učí většímu soucitu s druhými, hlavně s trpícími. Je mnoho druhů slz, ale ty nejvzácnější jsou slzy lítosti nad hříchem, když člověk činí pokání. V nebi je radost nad každým hříšníkem, který činí pokání. Nemůžeme těšit druhé, pokud jsme sami neprošli trápením a nevyronili ani jednu slzu. Pán Ježíš nás může utěšovat skrze Ducha svatého, protože sám velmi trpěl a proléval slzy (Židům 5:7). Duch svatý je naším Utěšitelem. Sám Pán Ježíš plakal nad Jeruzalémem, protože věděl, co čeká jeho obyvatele (Lukáš 19:41), plakal také nad Lazarovým hrobem (Jan 11:35) a nakonec na kříži. Apoštol Pavel nám přikazuje "plačte s plačícími" (Římanům 12:15).

Ať jsou naše slzy jakkoliv trpké a jakkoliv mnohé, Pán Bůh setře každou slzu z našich očí a už nebude více pláče ani trápení. - Josef Hodul -