• Pýchu a povýšenost … nesnáším. (Př 8,13 B21)

Pokoru můžeme definovat jako:

1. opravdové pokoření sebe sama před Bohem, které vychází z hlubokého pochopení vlastní hříšnosti;

2. nízké smýšlení o sobě ve vztahu k bližním, ať již jde o míru našich schop­nos­tí nebo o postavení, které zaujímá­me.

Důraz na pokoru nikdy nemůžeme přehnat, protože bez ní neexistuje pravá zbožnost. Pyšný křesťan je protimluv. To je, jako kdybychom mluvili o moud­rém hlupákovi, svatém bezbož­níkovi, střízlivém opilci nebo o cudné nevěstce. Kdybychom mohli očekávat, že choulos­tivá květina rozkvete na zamrzlých a ne­plod­ných pláních Sibiře, pak by mohla pravá zbožnost vyrůstat ze srdce, které je pyšné a povýšené. Stejně jako réva ne­vy­roste, když budou červi ničit její ko­ře­ny, tak se také žádné duši nemůže dařit dobře a nemůže být zdravá, pokud ne­po­tlačuje povýšenost a pýchu.

Když se kdosi zeptal jednoho z cír­kev­ních otců na to, jaký je nejdůležitější princip zbožnosti, on odpověděl, že po­ko­ra. Když se ho zeptali, jaký je druhý nej­důležitější princip, řekl: „Pokora.“ Zep­tali se ho tedy na třetí, a on znovu odpověděl, že to je pokora. Jeho poro­zumění této milosti ho vedlo k tomu, že ji viděl jako začátek, prostředek i završení pravé zbožnosti. A my skutečně můžeme říci, že pokud někde chybí pokora, pak je jakákoliv zbožnost marná. Člověk může být obdarován nejvzácnějšími duchov­ní­mi dary – může mít dar činění zázraků a poznání všech tajemství, ale bez pravé pokory je v Božích očích jenom zvučící kov a dunící zvon.

• Bůh se staví proti pyšným, ale pokor­ným dává milost. (1 Pt 5,5)

– John MacDuff  –
(Z knihy The Footsteps of Jesus, 1856,
www.gracegems.org)