Zákon vede ke smrti

V našem studiu se dostáme do závěru druhé kapitoly, kde jsou ohromná prohlášení, která se týkají spasení, evangelia. Už minule jsme mluvili o ospravedlnění skrze víru, což je základní kámen křesťanského učení. Bez ospravedlnění z víry není žádné křesťanství. V roce 1535 čeští bratři napsali v článku šest svého vyznání víry: Tato samotná víra nebo doufání v Pána Krista ospravedlňuje člověka před Bohem, tedy činí ho spravedlivého beze všech jeho prací, skutků a zásluh. Pavel o tom říká (Ř 4,5): Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. A výše (Ř 3,21-22): Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. A jinde (Sk 13,39): Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří. A bratři dále pokračovali: Tento šestý článek se u nás drží za nejhlavnější, a to proto, že je v něm shrnuto celé evangelium, a s ním stojí i padá křesťanství; obsahuje drahý a nejznamenitější poklad věčného spasení a jediné živé potěšení Božské. Proto se jím naši správcové tolik zabývají a usilují o to, aby přivedli do lidského srdce a v něm vštípili a vkořenili. Martin Luther často opakoval, že toto učení je potřeba lidem vtloukat do hlavy. Přečtěme Ga 2,15-21 a potom zůstaneme u v. 17-19.

Od začátku svého listu Pavel zdůrazňoval, že evangelium, které kázal v Galacii (a kdekoliv jinde), není lidským výmyslem, ale je Kristovo evangelium, a pochází ze zjevení, které Pavel měl, když se mu zjevil Kristus jako jednomu z Pánových apoštolů. Toto evangelium bylo totéž, jaké skrze zjevení obdrželi všichni Kristovi apoštolové, tedy nejednom oněch dvanáct, ale všichni, jimiž Pán obdaroval svou církev. Toto evangelium má Božský původ, má Božskou moc a má také Božskou autoritu. Tímto evangeliem jsme zachraňováni, jím rosteme, jím rozsujeme, a toto evangelium rozhlašujeme. Není nic důležitějšího než evangelium. Srdcem Kristova evangelia je ospravedlnění z milosti skrze víru v samotného Pána Ježíše Krista. Ospravedlnění je prohlášení za spravedlivého na základě víry v Krista. Což bylo něco, co někteří lidé v Galacii popírali. Těmito lidmi se již dříve dal v Antiochii strhnout k pokrytectví Petr a dokonce i Barnabáš.

V Ga 2,16 Pavel trojím způsobem zdůraznil, že není jiné cesty spasení a života pro Boha než skrze víru v Pána Ježíše Krista. Podívejte se do šestnáctého verše – ten verš není dán k diskuzi, není ani předložen jako možnost nebo alternativa, ale je to důrazné a nekompromisní prohlášení. Třemi způsoby zde Pavel zdůrazňuje to, co už napsal dříve – že není jiné evangelium. Na začátku šestnáctého verše říká „víme“. Kdo? Minimálně Pavel a Petr, apoštolové Ježíše Krista. Co? Že nikdo nemůže být ospravedlněn ze skutků zákona, ale jedině z víry v Krista. A nejenom, že to vědí, nejenom, že to poznali, ale – a to je druhý důraz – také podle jednali:

• Galatským 2,16 … I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista.

„Víme“ a „sami jsme uvěřili“ – abychom došli ospravedlnění, které jsme nemohli získat skrze skutky zákona. Dvě jasná a důrazná prohlášení, která jsou podpořená ještě třetím – jsou podpořená citací Božího slova:

• Žalm 143:2 … vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý.

Odtud je Pavlův citát na konci šestnáctého verše:

• Galatským 2:16 Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.

Ono „nebude nikdo ospravedlněn“ je z Žalmu 143 a totéž je také v:

• Ř 3:20 Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.

Třemi způsoby Pavel zdůraznil tuto prostou pravdu o ospravedlnění z milosti skrze víru – skrze zjevení evangelia, skrze vlastní zkušenost a skrze dosvědčení Písem Starého zákona. A nyní pokračuje k vysvětlení toho, co to znamená ospravedlnění z víry bez skutků zákona. Ve verších 17-19 Pavel vysvětluje, proč potřebujeme Krista, popisuje službu zákona, podobně jako je popsaná v Římanům 3,20 a ukazuje na to, jaký je jediný způsob, jakým je možné žít pro Boha – jenom tak, že zemřeme zákonu.

I. Potřebujeme Krista (v. 17)

• Ga 2:17 Jestliže hledáme ospravedlnění v Kristu a jsme tedy zřejmě i my hříšníci, je snad proto Kristus služebníkem hříchu? Naprosto ne!

V patnáctém verši Pavel zdůraznil, že on i Petr jsou Židé, a ne hříšní pohané. Přesto museli kvůli ospravedlnění jít ke Kristu a věřit v něj, jinak by nebyli ospravedlněni. Nyní to vysvětluje a říká, že když tedy hledají spravedlnost u Krista, je z toho zřejmé, že žádnou vlastní nemají, a to znamená, že jsou hříšníci. Je důležité, abychom si všimli, že Pavel popisuje svůj současný stav – jestliže potřebuje Krista, zjišťuje o sobě, že je hříšník. Řecké sloveso (εὑρίσκω), které známe také např. ze slova heuristika, což je hledání způsobů, jak vyřešit nějaký problém, znamená „být nalezen, být shledán; nacházet se; ukázat se“ a je v přítomném čase. Když hledáme ospravedlnění v Kristu, ukazuje se, že jsme hříšníci. Jestliže jediná spravedlnost, kterou máme, je spravedlnost Kristova – a Písmo nás nenechává na pochybách, že žádná jiná spravedlnost není pro Boha přijatelná – potom to neznamená nic menšího, než že veškerá naše vlastní spravedlnost, je pro Boha naprosto nepřijatelná a z toho vyplývá, že jsme nalezeni jako hříšníci.

To velmi dobře ukazuje na to, co se dělo v Antiochii i Galacii, kde učitelé zákona tvrdili, že člověk musí přijmout Krista a zachovávat zákon, aby byl spravedlivý. Aby byl ospravedlněn, musí přijmout Krista a aby žil spravedlivě, musí žít podle zákona – musí se nechat obřezat a zachovávat ustanovení zákona. Proto v patnáctém verše Pavel staví do kontrastu Židy a hříšné pohany. Jako kdyby chtěl říci, že Židé nejsou hříšní. Ale jak jsme si řekli minule, Pavlova jsou ve světle sedmnáctého verše sarkastická. Stojí na reálném základu toho, co se dělo v Antiochii i Galacii, ale mají v sobě osten sarkasmu, protože v sedmnáctém verši Pavel jasně ukazuje, že Židé jsou stejnými hříšníky jako pohané. Není totiž rozdílu:

• Římanům 3:23-24 … všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

V šestnáctém verši Pavel vysvětlil a prokázal, že ze skutků zákona nemůže žádný člověk získat spravedlnost. Doslova se tam mluví o tom, že žádné tělo, žádná bytost nemůže být ospravedlněna ze skutků zákona. To je důvod, proč musíme hledat spravedlnost u Krista. I kdyby se – teoreticky vzato, a je to jenom teorie – našel člověk, který by stoprocentně dodržel Mojžíšův zákon, nijak to nezmění jeho podstatu, která je hříšná, nijak ho takové jednání nepřiblíží k Bohu. Takový člověk by udělal jenom to, co je správné. Nic víc. Ale co jeho minulé hříchy? Mohlo by zachovávání zákona odčinit třeba jen jeden jediný hřích z minulosti? Když vás zachytí kamera, jak projíždíte křižovatku na červenou, a předvolá vás policie, bude vám nějakou pomocí, že od té doby, co jste projeli na červenou, už jste vždycky jeli jenom na zelenou? Nijak vám to nepomůže. Přestoupení jediného přikázání znamená provinit se proti celému zákonu (Jk 2,10). Dokonce, i kdyby zde byl člověk, který by od narození plnil všechny požadavky zákona, pořád to nijak neřeší problém jeho hříšné přirozenosti, kterou získal od svých rodičů.

Člověk se rodí mrtvý v hříchu, mrtvý, netečný, resp. nepřátelský ve vztahu k Bohu. A i kdyby mohl existovat člověk (jako že takový člověk nemůže existovat), který by od svého narození plnil všechny skutky požadované zákonem, žádný z těchto skutků mu nemůže dát život. Takže i kdyby zde čistě teoreticky takový člověk byl, nemohl by se na konci svého života pochlubit ničím jiným, než svou vlastní spravedlností, která vychází z jeho hříšné přirozenosti. Proto Pavel odkazuje na slova Písma, kde David říká, že před Boží tváří nemůže být nikdo spravedlivý. A to jsem teď jenom spekuloval a mluvil o tom, co bychom si mohli představit, co však je z podstaty věci nemožné. Co říká Písmo o hříšnosti člověka? Kam sahá?

• Žalm 51:7 Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

David mluví o tom, že člověk je hříšný od svého početí. A o čemkoliv by se člověk domníval, že to je spravedlnost, to má svůj kořen v hříšné přirozenosti. Proto Pavel píše, že nevěřící člověk není schopen žádného dobrého skutku (Tt 1,16), tedy dobrého v tom smyslu, že by přinesl Bohu slávu a udělal Bohu radost. A Izajáš říká:

• Iz 64:5-6 Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti.

Kralický překlad tady říká, že naše spravedlnost byla jako roucho ohyzdné. Takto mluví Písmo lidské spravedlnosti z perspektivy té Boží. A to znamená, že jsme ztraceni, že potřebujeme dokonalou spravedlnost, kterou můžeme najít jedině u Krista. Kristus se narodil spravedlivý, protože byl počat Duchem svatým – tady vidíme, jak důležité je učení o Kristově narození z panny, žil naprosto spravedlivým životem a zůstal spravedlivý. Jeho spravedlnost nebyla měřitelná Mojžíšovým zákonem. Sice se narodil pod zákonem a naplnil zákon, ale jeho spravedlnost byla před zákonem a je i po něm. Jeho spravedlnost přesahuje zákon, jako Himaláje přesahují bábovičku z písku. Kristova spravedlnost je dokonalá a věčná. K jeho spravedlnosti nelze nic přidat. Pamatujte na to, až půjdeme do třetí kapitoly. Zákon sám byl jenom nízkým standardem spravedlnosti, ale Kristova spravedlnost je mnohem vyšším standardem. A nezapomínejme, že žádná jiná než dokonalá spravedlnost není pro Boha přijatelná. Proto potřebujeme Krista. Proto potřebujeme jeho spravedlnost. Jeho spravedlnost nám ukazuje, že jsme hříšníci, a že i kdybychom z lidského pohledu žili sebesvatěji, nikdy nemůžeme dosáhnout této dokonalé spravedlnosti. Vždycky budeme potřebovat tu Kristovu.

V šestnáctém verši Pavel napsal, že on i Petr uvěřili v Krista, aby získali přístup k této dokonalé spravedlnosti, a nyní na téže věci ukazuje, že to neznamená nic jiného, než že jak on, tak i Petr jsou hříšníci. Jejich víra v Krista je důkazem, že jsou stejní hříšníci, jako pohané, kteří neměli žádný zákon a žili jenom podle svého svědomí a podle svých vlastních pravidel.

Co z toho ale vyplývá? Znamená to snad, že život z víry vede k hříchu? Stejný argument používá Pavel v listu Římanům, když mluví o spasení z milosti a o tom, že kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila i milost. Spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista bez skutků zákona vede Pavla k otázce v listu Římanům:

• Ř 6:1-2 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne!

Úplně stejně reaguje v našem textu. Když nás víra v Krista odhaluje jako hříšníky, znamená to, že budeme dál žít v hříchu a že tedy Kristus se ukáže jako služebník hříchu? Naprosto ne! Podívejte se dál do textu druhé kapitoly, kam Pavel směřuje – je zde úplně stejná myšlenka jako v Ř 6:

• Galatským 2:19-20 Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Než se dostaneme k těmto slavným veršům, podívejme se nejprve do osmnáctého verše, v němž Pavel poněkud nesnadným způsobem vysvětluje, proč Kristus nemůže být služebníkem hříchu.

II. Služba zákona (v. 18)

• Galatským 2:18 Jestliže chci znovu stavět, co jsem dříve zbořil, usvědčuji sám sebe jako viníka před zákonem.

Kdyby se Pavel nebo kdokoliv jiný chtěl vrátit k zákonu – to je to, co dříve zbořil a nyní by to chtěl stavět, nepřinášel by žádné ovoce Kristu, ale jenom by se vracel k tomu, co tady bylo dříve – zákon by ho usvědčoval z hříchu. Není to Kristus, který vede k hříchu, ale je to zákon, který vede k hříchu. Pavel obrací námitku svých protivníků, kterým se nelíbilo pouhé ospravedlnění z víry bez skutků zákona, proti nim samotným.

Oni tvrdili, že když člověk odloží zákon a spolehne se na jenom na Kristovu spravedlnost, kterou získává jenom z víry, potom to takového člověka vede k tomu, aby víc hřešil. Nemá nad sebou žádnou hůl, nemá žádné mantinely, které přece dává zákon. Pokud by tohle měla znamenat víra v Krista, potom by Kristus byl služebníkem hříchu a věřit v Krista by znamenalo žít si v hříchu a být spasen. Ale Pavel říká: „Naprosto ne!“

Pavel ukazuje svým protivníkům, falešným učitelům v Antiochii i v Galacii, že vůbec nerozumí tomu, co to je ospravedlnění ani tomu, jaká je role zákona. Když přijal Kristovu spravedlnost, která je z víry, musel se vzdát vlastní spravedlnosti, která je ze skutků zákona. Mohl by se nyní vrátit k tomu, co bylo neužitečné? Mohl by snad nyní začít žít podle zákona, aby žil spravedlivě? Pavel zbořil to, co bylo neužitečné. V listu Efezským popisuje zákon jako zeď, která odděluje – odděluje od sebe lidi, Židy a pohany, ale odděluje také člověka od Boha. Mojžíšův zákon odděloval Židy od Boha a zákon svědomí, nebo jak bychom ho mohli nazvat jinak „přirozený zákon“ (viz Ř 2,14-15), odděluje pohany od Boha. Zákon je zeď a v listu Galatským jasně vidíme, proč to tak je – protože ze skutků zákona nemůže být nikdo ospravedlněn (Ga 2,16), protože život podle zákona je životem lidské tělesnosti, tedy životem hříchu (Ga 3,3), protože život podle zákona není životem víry (Ga 3,12) a cokoliv není z víry, je hřích (Ř 14,23), protože zákon byl přidán kvůli proviněním (Ga 3,19) a byl naším dozorcem (Ga 3,24), protože zákon vede do otroctví (Ga 4,24-25), protože snaha dojít spravedlnosti na základě zákona znamená odloučení od Krista a pozbytí milosti (Ga 5,4), protože zákon nemá moc omezit hřích (Ga 5,19-23), protože zákon nejde spojit s novým stvořením (Ga 6,12-14) a nové stvoření jde na prvním místě:

• Galatským 6:15 Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

Moji milí, jenom o tohle jde, o nové stvoření, o nové srdce, stvořené Duchem svatým z milosti skrze víru v Ježíše Krista. To je začátek spravedlnosti, tedy ospravedlnění, to průběh spravedlnosti, tedy posvěcení, to je také završení spravedlnosti tedy oslavení. Není jiný způsob, jak mít podíl na ospravedlnění, posvěcení i oslavení než skrze víru v Krista, tedy skrze evangelium. Vzpomeňte si, co říká Písmo o evangeliu:

• Ř 1:16-17 Je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Život víry není možné žít podle Mojžíšova zákona. Snaha vrátit se k zákonu vede přímo opačným směrem, než jakým vede víra v Krista. Víra v Krista zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře, život podle zákona vede naopak k usvědčení a odhalení toho, člověk je hříšník. Skutky zákona nevedou ke spravedlnosti, ale k hříchu. Protože přesně kvůli tomu byl zákon dán – aby ukázal na hřích, aby rozhojnil hřích. Neposlušností jednoho, Adama, se všichni jeho potomci stali hříšníky (Ř 5,19). K tomu navíc přistoupil zákon, aby se rozhojnil hřích (Ř 5,20). List Galatským říká, že byl přidán jako něco navíc a stalo kvůli proviněním (Ga 3,19), tedy opakuje totéž, co list Římanům. Zákon držel v zajetí hříchu ty, kdo mu byli poddáni. Římanům 5,13 říká, že hřích tu byl už před zákonem, ale hřích se nezapočítává, dokud není zákon. Tedy hřích není rozpoznán jako přestoupení, dokud není zákon. Teprve zákon zjevuje hřích jako přestoupení, protože říká: „Tohle dělej, tohle nedělej.“ Skutečnost, že hřích byl i před zákonem je patrná z toho, že v každé generaci lidí od Adama až po Mojžíše všichni, tedy 100 % lidí, s jednou jedinou výjimkou, kterou byl Henoch, zemřelo. Mzdou hříchu je smrt a smrt vládla od Adama až po Krista. Ale Kristus přemohl smrt, zlomil její osten. Poddal se smrti, ale smrt ho nemohla udržet ve své moci. Jak je to možné? Protože byl dokonale spravedlivý a nikdy se nedopustil hříchu! To je náš Vykupitel.

On je naší spravedlností. Proto Pavel tak důrazně odmítá návrat k zákonu. Proto říká, že kdyby chtěl znovu začít stavět to, co dříve zbořil, co zbořil vírou v Krista, kdyby chtěl znovu stavět na vlastních zásluhách, na skutcích zákona, vedlo by to jenom k jednomu jedinému – že by byl znovu usvědčován zákonem z přestoupení zákona. V originálním textu je sloveso, které ukazuje na to, že by se prokázal nebo představil jako ten, kdo je stále přestupníkem zákona, hříšníkem. Jinými slovy, kdyby se chtěl vrátit k zákonu byť jenom skrze jedno jediné přikázání zákona, Kristus mu nic neprospěje. To jsou nejstrašnější možná nejenom v listu Galatským, ale snad dokonce v celém Božím slově.

• Ga 5:2-4 Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Kdo se chce vrátit pod zákon, směřuje vstříc smrti. Skrze zákon, přestože je zákon sám o sobě dobrý, svatý, spravedlivý a dokonalý, lze dojít jenom ke smrti. Pouze skrze Krista lze dojít k životu. A to nás vede k poslednímu verši našeho dnešního textu a k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Život pro Boha (v. 19)

• Galatským 2:19 Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha.

Skrze zákon zákonu mrtev, abych živ byl Bohu. Nejprve je třeba zemřít zákonu, aby člověk mohl žít Bohu. Skrze zákon není možné žít pro Boha, to je možné jedině vírou. Židům 11 začíná prohlášením o nutnosti víry:

• Židům 11:6 Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

A poté následuje dlouhý výčet svědků počínaje Ábelem a konče proroky.

• Židům 11:39-40 A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.

Osvědčili víru, bez které není možné zalíbit se Bohu ani k němu přistoupit. Zákon vede ke smrti, víra v Krista k životu. Pavel mluví o tom, že skrze zákon zemřel zákonu. To je trochu zvláštní prohlášení, nemyslíte? Jak tomu máme rozumět? Jak se člověk může stát skrze zákon mrtev zákonu? A co to vůbec znamená? Musíme začít postupně.

Pavel pokračuje ve svém vysvětlování ospravedlnění z víry. Když Petr jednal v Antiochii pokrytecky, nutil svým jednáním pohany, aby se dali obřezat a aby zachovávali Mojžíšův zákon. Vedl pohany k tomu, že bez zachovávání zákona nemohou žít spravedlivě a svatě, nemohou se líbit Bohu. Pavel naproti tomu ukazuje, že žádný věřící, ani pohan ani Žid už není pod zákonem, není vázán zákonem, protože zemřel zákonu. Jak se to stalo? Zákon odhalil hřích jako přestoupení a hřích vedl člověka ke smrti. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). V Ř 7 Pavel vysvětluje, že hřích použil přikázání, které je svaté, aby v člověku probudil veškerou hříšnost a tak člověka zahubil. Ale křesťan je skrze víru v Krista mrtev zákonu. Pavel to vysvětluje na příkladu a začíná tvrzením, že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ (Ř 7,1). Je to jako s vdanou ženou, která je vázána k manželovi – dokud ovšem manžel žije. Jestliže manžel zemře, je svobodná a může se znovu vdát za jiného muže (Ř 7,2-3). A Pavel pokračuje:

• Římanům 7:4 Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.

Pavel tady říká, že jsme se stali mrtvými skrze tělo Kristovo, skrze Krista, skrze jeho kříž. Tomu by ale spíš odpovídal závěr 19. verše, kde Pavel říká, že je ukřižován spolu s Kristem. Ale na začátku v. 19 mluví o tom, že jsme mrtvi zákonu skrze zákon. Jak tomu rozumět? Jak můžeme spojit ty dva oddíly? Myslím, že dobrou odpověď najdeme ve třetí a čtvrté kapitole, kde Pavel popisuje dílo kříže z historické perspektivy – Kristus svým křížem ukončil vládu zákona, ukončil éru zákona. Naplnil zákon a tím ho dovedl k cíli, k završení a ukončení. Proto může v Efezským 2,15 říci, že Kristus svou obětí zrušil zákon ustanovení a předpisů a v Římanům 10,4, že Kristus je konec zákona. Poslouchejte, co říká v Galatským:

• Galatským 4:4-5 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

Kristus nás vykoupil z otroctví zákona. Na prvním místě Židy, protože jim byl dán zákon, oni byli otroky zákona v pravém slova smyslu. Ale na druhém místě i nás pohany. O pohanech je řečeno, že nemají zákon, že mají jenom svědomí, které je jednou chválí a podruhé usvědčuje. Toto svědomí je přirozeným zákonem, který každého pohana usvědčuje z hříchu, a který ukazuje, že není schopen žít ani podle pravidel, která si sám stanoví. Kristus nás ale vykoupil z tohoto otroctví – z otroctví hříchu. Na kříži zvítězil, na kříži naplnil zákon – svou dokonalou poslušností Otci, která ho dovedla na kříž a také tím, že na sebe vzal naše hříchy a na kříži nesl trest za tyto hříchy místo nás. Naplnil pozitivní stránku zákona tím, že až do konce naplnil Otcovu vůli, i když ho to stálo život, a naplnil negativní stránku zákona, když za nás nesl všechna prokletí zákona, která se vztahují na hřích. Kristus vzal toto prokletí hříchu na sebe a na svém těle nesl Otcův hněv, který se obrací proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí. Zákon dovedl Krista na kříž, jak po stránce poslušnosti, tak po stránce trestu. A právě o tom mluví Pavel, když říká, že skrze zákon zemřel zákonu. Skrze naplnění zákona Kristem, skrze to, že Ježíš se narodil pod zákonem a byl podroben zákonu, a svým křížem završil a ukončil dobu zákona. Kdo je v Kristu, zemřel spolu s Kristem – zemřel skrze práci zákona a zemřel zákonu. A všichni, kteří zemřeli spolu s Kristem, spolu s ním také sdílí vítězství nad zákonem. A nejenom to – podívejte se dál do verše 19.

Zemřel jsem zákonu, abych živ byl Bohu. Skrze zákon není možné být živ Bohu, není možné žít tak, aby se člověk líbil Bohu, skrze skutky zákona není možné žít pro Boha. To je možné jedině skrze víru. Skutky zákona vedou člověka k tomu, že žije pro sebe a sobě, uplatňuje svou vlastní spravedlnost, která je ze zákona a ukazuje na člověka, ale neuplatňuje spravedlnost Kristovu, která je z víry. Proto Pavel píše, že:

• Ř 10:4 Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.

Jenom ten, kdo věří v Ježíše Krista, má život věčný, žije pro Boha a Bohu. Jenom ten, kdo se cele spoléhá na dostatečnost Kristovy spravedlnosti, na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty, jen ten je přijatelný pro Boha, protože nepřichází se svou vlastní spravedlností, se svými vlastními skutky a zásluhami, které vedou jenom k pýše a k sebestřednosti, ale přichází s Kristovými skutky a s Kristovými zásluhami.

• Ef 2:8-10 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Křesťané, nemůžete žít jinak než z milosti skrze víru. V tom je všechna naše chlouba – není v nás, ale je v Kristu. Proto se nechlubíme ničím jiným, než křížem Pána Ježíše Krista. A spolu s Pavlem vyznáváme, že tím křížem:

• Galatským 6:14 … je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

Spolu s Janem Křitelem toužíme po tom, abychom se my sami zmenšovali, ale Kristus v nás aby rostl. Aby jeho život byl vidět na našich životech, aby jeho skutky byly zjevné v našich skutcích. Proto umíráme sami sobě, protože v nás žije Kristus. On do nás vložil svého Ducha, který nás nevede k zákonu, ale k živému Kristu, svědčí o Kristu, uvádí do Kristovy pravdy a do jeho Slova, proměňuje nás do podoby Ježíše Krista, posvěcuje nás, vyučuje nás, napomíná nás i povzbuzuje. Vodí nás po cestách spravedlnosti a střeží nás pro den vykoupení. Proto je řečeno:

• Galatským 5:16 Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.

Jak máme žít z moci Ducha svatého? Tak, že budeme zaměření na Krista samotného, že budeme hledat jeho království a jeho spravedlnost na prvním místě, že se budeme radovat z něj, skrze něj a v něm, že v něm samotném najdeme spočinují, pokoj a odpočinutí od vlastních skutků, zásluh a námaky. Poslechněte Krista, který nás všechny volá a zve:

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Pojďte ke Kristu. Skloňme své hlavy k modlitbě.