Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Přeji vám dobrý a požehnaný den a ještě jednou vás vítám v našem shromáždění. Znovu otevíráme Boží slovo a po krátké době, kterou jsme strávili ve Starém zákoně v knize Přísloví, se na nějakou dobu zase přesuneme do Nového zákona, do knihy Galatským. Je to jenom šest kapitol, ale je to hutných a mocných šest kapitol. Na rozdíl od knihy Přísloví nepůjdeme po celých kapitolách, ale půjdeme po menších částech a do mnohem větší hloubky.

List Galatským bývá nazýván „Magnou chartou křesťanství“. Je to dopis, o kterém Martin Luther napsal, že je to jeho nejmilejší kniha v Bibli. Luther shrnul poselství knihy Galatským takto: „Bůh přijímá jenom ty, jimž je odpuštěno, uzdravuje jenom nemocné, dává zrak pouze slepým, oživuje jedině mrtvé, posvěcuje jen hříšníky, dává moudrost jenom nemoudrým hlupákům. Zkrátka, prokazuje milosrdenství jenom ztroskotancům a dává milost jenom těm, kdo ji nemají.“ Právě takto popisuje dílo Boží milosti kniha, kterou dnes otevíráme. Budeme číst prvních devět veršů první kapitoly a potom se budeme zabývat prvními dvěma z nich. Ga 1,1-9.

Pavlův list Galatským je ostrým mocným dvousečným mečem v rukou dnešních křesťanů. Dnes se podíváme na pozadí knihy Galatským a ukážeme si souvislosti mezi tehdejší a dnešní dobou.

Žijeme v problematické době – moc hříchu se projevuje všude kolem nás, zkaženost je zjevná na každém kroku. Různá mnohá vyznání, náboženské nebo politické skupiny odkrývají mnohé problémy, ale nedávají žádná východiska. Přirozenou snahou padlého člověka je zasloužit si spasení svými skutky, svým způsobem života, svým úsilím, odříkáním, zásluhami.

Křesťané prvního století se nacházeli v podobné situaci – byla rozbujelá nemorálnost, zatímco morální čistota byla vzácná, existovala celá řada náboženství, filozofických směru, duchovních nauk, kultů a tajných skupin, ale nic z toho nemohlo přinést člověku pokoj, a žádné náboženství nebylo schopné zachránit a posvětit duši člověka. Přesto je přirozenou – a musíme dodat, že hříšnou – touhou člověka, pracovat a svými skutky (z nichž se stávají zásluhy) se podílet na svém spasení a posvěcení. A není to problém jenom pohanů nebo vyznavačů všech možných náboženství, ale jak ukazuje list Galatským, je to problém i křesťanů samotných. Je to hluboko v nitru každého z nás – je to totiž samotná podstata naší vzpoury proti Bohu – vytvořit si svou vlastní cestu spasení, sám sebe pasovat na toho, kdo bude určovat, jak mám být zachráněn. A to není něco, co se týkalo jenom starověké církve, ale týká se to každého z nás!

V listu Galatským jsme postaveni před fundamentální otázku, která se dotýká samotného evangelia – co je to evangelium a jaká je jeho moc. Opravdu stačí evangelium na to, aby byl člověk zachráněn? Někdy se poselství listu Galatským zužuje jenom na tuto otázku, ale problém galatských křesťanů byl ještě o krok dál – začali dobře, začali Duchem, ale chtěli pokračovat podle zákona. To bylo celé jádro problému, které nás vede k jiné otázce: Stačí samotné evangelium na to, aby člověk mohl žít svatým životem k Boží slávě? Je moc evangelia dostatečná k tomu, aby byl člověk nejenom zachráněn z milosti skrze víru, ale také posvěcen Boží milostí skrze víru v Ježíše Krista? To souvisí s problémem, který řešili apoštolové a starší jeruzalémské církve ve Skutcích 15, kdy někteří křesťané z řad farizeů, farizeové, kteří uvěřili v Krista, povstali a řekli:

• Sk 15:5 Pohané [a jednalo se o ty, pohany, kteří uvěřili v Krista!] musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.

Pavel napsal svůj dopis církvím do Galacie nejspíš krátce před tímto setkáním v Jeruzalémě, což znamená někdy v letech 48-49 po Kristu, pokud přijmeme, že toto jeruzalémské setkání proběhlo v roce 49. Ve svém dopise Pavel vyjadřuje znepokojení nad tím, jak se šíří falešné evangelium a falešná naděje, a proto v něm poskytuje vodítko ke spasení a k zbožnému životu. Proto pečlivě vysvětluje, co je to evangelium, jaká je jeho moc a co to znamená žít svatě. Jsme skutečně spaseni jedině milostí skrze víru (Ef 2,8) nebo je potřeba ještě něco přidat? Stačí pouhá milost, nebo ji musíme doplnit svými skutky? Je oběť Ježíše Krista na kříži Golgoty dostatečná k tomu, abychom byli navždy dokonale posvěceni (Žd 10,14)?

Milovaní, v listu Galatským máme vzácný poklad, čisté učení o spasení z milosti. Pojďme tedy začít studium tohoto listu tím, že se podíváme na adresáty listu, na autora a na to, jak od samotného prvního verše řeší problém, kterému čelily církve v Galácii a jemuž musíme čelit i my.

Když budeme vědět více o příjemcích dopisu, pomůže nám to lépe pochopit obsah celého dopisu. Možná lépe porozumíme tomu, proč jsou některé věci napsané tak, jak jsou a lépe uvidíme Boží jednání s věřícími, které je v tomto dopise popsané.

I. Představení adresátů

Podobně jako je tomu v jiných Pavlových dopisech, i zde je jednoduché oslovení adresátů. Jenom v některých případech (např. v 1. Korintským) Pavel toto oslovení nějak více rozvíjí. Zde máme pouze strohé určení:

• Galatským 1:2 … církvím v Galacii …

Než se pustíme do vlastního představení těchto církví, všimněme si toho „nepatrného“ slovíčka, nebo spíš gramatického tvaru v Božím Slově, které nám pomáhá porozumět tomu, komu byl list určen. Ukazuje nám také na charakter církve. Pavel píše církvím – církvím v množném čísle. Nepíše církvi v Galácii, ale církvím. Pavel umí mluvit o církvi v obecném slova smyslu, kdy má na mysli společenství svatých, všech Bohem Otcem vyvolených před stvořením světa, vykoupených Kristovou obětí na kříži Golgoty a v určeném čase povolaných Duchem svatým. Takto mluví o církvi na několika místech v listu Efezským. Ale nejčastěji mluví o místní církvi, tedy o církvi na konkrétním místě, ve městě nebo v domě, kde se scházela. Každá taková církev je pro Pavla církví v plném slova smyslu, je společenstvím svatých, vyvolených, vykoupených a povolaných Duchem. Jsou to ti, kdo jsou slovy Petra posvěceni Duchem svatým, aby se poslušně odevzdali Kristu Ježíši, kdo byli pokropeni jeho krví.

Když tedy Pavel píše církvím v Galácii, jedná se o samostatné, nezávislé církve, které byly v různých městech území zvaného Galacie. Nešlo o žádné denominace ani církevní struktury, ale samostatné sbory. Byly to církve, které o sobě věděly – protože si Pavlův dopis předávaly, byly to církve, které spolupracovaly, protože spolu dělaly sbírku pro věřící v Jeruzalémě, kteří byli postiženi hladomorem (1K 16,1). Přesto to byly církve, které na sobě nebyly nijak závislé ani neměly centrální vedení, ale byly ve svém jednání a rozhodování samostatné a nezávislé na vnější organizaci. Šlo o církve, které Pavel založil na své první misijní cestě, o nichž čteme:

• Sk 14:23 V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.

Galatští nebo byli potomky Galů, kteří se ve třetím století před Kristem přestěhovali z Galie (na území dnešní západní Evropy), do rozsáhlého území v Malé Asii (v dnešním Turecku kolem Ankary). Území, na které se nastěhovali, bylo po nich pojmenováno jako Galacie. Později podle nich byla pojmenovaná také římská provincie na jihu Malé Asie, která zahrnovala podstatně větší území než jenom to obývané Galy. Víme o tom, že v této oblasti Pavel kázal evangelium v Perge, v Pisidské Antiochii, Ikoniu, Lystře, Derbe a na dalších místech, které byly přímo v provincii Galacii nebo s ní bezprostředně sousedily. Nejprve vždy kázal Židům, kteří většinou evangelium odmítli, a tak se Pavel obracel k pohanům:

• Sk 13:48-49 Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. A slovo Páně se šířilo po celé krajině.

Když se dnes mluví o Galech, lidé si většinou představí Asterixe a Obelixe. Dobové záznamy i historici mluví o lidech vysokého vzrůstu, kteří byli velmi stateční, vznětliví a rádi bojovali. Nepoužívali žádné brnění, přesto jejich útok byl velmi tvrdý a agresivní a málokdo mu dokázal odolat. Byli to lidé, kteří byli horliví v dobrém i zlém. Pavel jim připomíná, jak ho přijali, ačkoliv byl nemocen, jak byli vroucí a nadšení (Ga 4,15). Dokonce se zapojili do sbírky pro církev v Jeruzalémě sužovanou hladomorem.

• 1 Korintským 16:1 Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii.

Co se to ale dělo s církvemi v Galácii, že jim Pavel musel napsat tento dopis? Do těchto církví přišli lidé, kteří tvrdili, že jsou křesťané, ale přitom „převraceli evangelium Kristovo“ (Ga 1,6-7; 3,1). Tito lidé byli známí jako židovští učitelé a mysleli si a učili, že ti, kdo nebyli židy a stali se křesťany, se potřebují nechat obřezat a potom musí dodržovat Mojžíšův zákon. V šesté kapitole o nich Pavel napsal:

• Ga 6:13 Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

Tito lidé se chtěli chlubit vnějšími věcmi. Chtěli ukázat druhým, jak ti, které vyučují, zachovávají Mojžíšův zákon. Jak rozlišují dny a svátky, jak kladou důraz na vnější věci. Proto jim Pavel připomíná, že nezáleží na vnějších věcech, na obřezanosti nebo neobřezanosti těla, ale na novém stvoření (Ga 6,15). V Galácii byli křesťané, následovníci Ježíše Krista, kteří byli spaseni milostí skrze víru. Byli naplněni Duchem svatým a zapečetěni Duchem. Bůh jim dal svého Ducha proto, že uvěřili zvěsti, kterou slyšeli a ne kvůli skutkům, které dělali (Ga 3,2). O pár let později Pavel napsal křesťanům do Efezu:

• Ef 1:13 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého.

I vy jste Ducha svatého přijali, když jste přijali pravdu evangelia, když jste uvěřili, když jste byli zachráněni z milosti skrze víru. Ne kvůli skutkům zákona ani kvůli obřízce, ale proto, že jste ve svém srdci uvěřili v Pána Ježíše Krista – uvěřili jste, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých a vyznali jste ho svými ústy jako Pána (Ř 10,9). Právě tak byli spaseni i galatští a Bůh jim dal svého Ducha, Ducha svatého, který je posvěcuje. Ale falešní učitelé, kteří k nim přišli, tvrdili, že to nestačí. Že se musí nechat obřezat a musí zachovávat Mojžíšův zákon, aby byli opravdu svatí před Bohem a tedy mohli být spaseni. Co na to Pavel?

• Galatským 5:2 Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.

To jsou, moji milí, strašlivá slova. Kristus vám nic neprospěje? Ano, je to přesně tak, a my to uvidíme více, jak budeme procházet tímto listem. Pokud někdo hledá spravedlnost v zákoně, říká tím, že nestačí spravedlnost, kterou dává Kristus, která je darovaná z milosti skrze víru. A pro takového člověka není žádná naděje! Kristus mu nic neprospěje!

Pavel velmi dobře poznal, že toto učení převrací evangelium a proto napsal křesťanům do Galacie tento ostrý, ale zároveň pastýřsky velmi citlivý dopis. Je v něm cítit hluboká starost o galatské křesťany, ale zároveň je plný odvahy a rozhodného odhodlání ani na okamžik necouvnout před nepřáteli evangelia a nepokřivit dobrou zprávu o spasení z Boží milosti.

To je, milovaní, také náš úkol. Neměli bychom být jako galatští křesťané, kteří neměli moudrost a schopnost rozpoznání a neviděli, jak zhoubné je učení, které přijímají. Musíme se modlit a růst v poznání Boha, abychom rozpoznali každý blud a v moci Ducha svatého se odvážně postavili proti každému překroucení nebo pokřivení evangelia. Ale musíme být připraveni na každý úskok. V listu Galatským vidíme, že se nepřátelé pravého evangelia pokoušeli podpořit svoji věc tím, že zpochybní autoritu Pavla jako apoštola Ježíše Krista. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Představení autora (v. 1-2a)

• Galatským 1:1-2 Pavel …  i všichni bratří, kteří jsou zde se mnou …

Pavel píše církvím do Galacie, ale nepíše jim sám. Připojuje k dopisu podpis ještě všech dalších bratrů, kteří jsou s ním. Nevíme nic o těchto lidech, ale byli to další křesťané, kteří poslali své pozdravy společně s Pavlovými a kteří, ačkoliv zde nejsou jmenovaní, ukazují na to, že stojí za Pavlem a podporují evangelium, které káže. Pavel v listu jmenuje několik dalších lidí, z nichž mnohé galatští křesťané osobně znali – jako byl Petr, Barnabáš nebo Titus. A Pavel se ve svém listě odvolává na svědectví bratrů, kteří jsou s ním. Ale to nebylo to nejdůležitější, na co se Pavel odvolával – tím nejdůležitějším byla jeho apoštolská autorita.

Pavel se hned na začátku označuje za apoštola. A to dokonce zvláštním způsobem: „Ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých“. Hned od začátku dopisu Pavel musí bránit svoji autoritu apoštola i své evangelium. A dělá to velice přímým prohlášením – Pavel, apoštol. Bylo totiž nutné se pevně postavit proti těm, kdo jeho autoritu a jeho evangelium zpochybňovali.

Tito lidé nejspíš říkali (a něco podobného můžeme vidět v listech do Korintu), že Pavel nechodil s Ježíšem a nepatří mezi Dvanáct apoštolů, kteří doprovázeli Ježíše během jeho pozemské služby. Je to pravda. Přesto nebylo pouze těchto dvanáct. Když Pavel připomínal Korinťanům evangelium, napsal jim, že poté, co Pán vstal z mrtvých podle Písem:

• 1 Korintským 15:5-9 … ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.

Zjevně tady bylo více apoštolů. Všichni to byli lidé, kteří se setkali se vzkříšeným Ježíšem. A to nikoliv v nějakém přeneseném slova smyslu, ale osobně, přímo, tělesně. Pavel říká, že naposledy, jako poslednímu, se Kristus ukázal jemu. A ještě navíc to bylo způsobem, který byl odlišný, od všech ostatních – Pavlovi se Pán ukázal až po svém nanebevstoupení. Proto o sobě mluví jako o nedochůdčeti, proto říká, že by ani neměl být zván apoštolem – a přidává k tomu další důvod, a tím je pronásledování Kristovy církve. Pavel zjevně byl posledním z těch, které Pán ustanovil jako apoštoly. A o něco dále v první kapitole Galatským říká, že ho Bůh oddělil už v matčině lůně k tomu, aby kázal evangelium pohanům. To byl jeden z důležitých úkolů apoštola – skrze evangelium položit základy církve. A všimněte si, jak Pavel zdůrazňuje, že se nepovolal sám:

• Galatským 1:1 Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem …

Pavel nebyl člověkem, který by sám sebe ustanovil za apoštola nebo učitele. Nebyli to ani jiní lidé, kteří by řekli, Pavle, ty říkáš přesně ty věci, které se nám líbí a které chceme slyšet. Ty jsi apoštol. Ne! Pavel zdůrazňuje, že to nebylo lidské dílo, že to nebyl jeho nápad ani jeho plán. Pavel si nevymyslel způsob, jak bude sloužit Bohu, neustanovil si svůj vlastní program uctívání a služby. Od první věty svého dopisu Galatským ukazuje, že nikdo nemůže sloužit Bohu tělesně, ale že je třeba duchovního povolání, duchovní služby. Bohu lze sloužit jenom v Duchu a v pravdě (J 4,24).

Každý člověk se rodí jako modlář, který hledá svou vlastní cestu k Bohu, který si vytváří boha svých představ, kterého chce uctívat a který mu za to bude sloužit. V každém z nás tohle stále je. Proto jsou i mezi křesťany tak populární nejrůznější programy, návody, manuály, vize a plány. Tyhle věci nám totiž dávají do rukou nástroj, který můžeme ovládat, na kterém se můžeme podílet, který můžeme užívat … a kterým se nakonec můžeme chlubit. Kolik letáků nebo Biblí jsme rozdali, kolik sborů jsme založili, kolika lidem jsme řekli evangelium, kolik učedníků jsme vycvičili, kolik zákonů jsme ovlivnili a protlačili, kolik potratových klinik bylo naším úsilím zavřeno, atd. Ale kde zůstalo evangelium? Kde je ta dobrá zpráva, která proměňuje lidské životy? Kde je závislost na Pána a na vedení jeho Duchem?

Pavel zdůrazňuje, že nebyl ustanoven apoštolem lidským způsobem, nestal se jím proto, že o to tolik usiloval a toužil po tom, nebo proto, že by pro to měl ty nejlepší předpoklady a studijní výsledky, nezvolili si ho lidé, ani mu nedali nejvíc lajků na facebooku, ale byl povolán Pánem Ježíšem a Bohem Otcem. Kristus sám ho oddělil ke službě, ke které ho Otec předurčil před založením světa. A na tomto místě vidíme Pavlovu pokoru na straně jedné – a je to přesně ta pokora, ve které o pár veršů dále říká, že tu není proto, aby se zalíbil lidem, a na straně druhé zde můžeme vidět autoritu, která za Pavlem stojí. Není to autorita lidí, ale je to autorita Boží.

I dnes tady máme apoštolskou autoritu. Máme celé a úplné svědectví apoštolů a proroků, na kterém stavíme, zapsané Boží slovo, Bibli. To jsou naši apoštolové a proroci. Nejsou a ani nemohou být lepší. Boží slovo je neomylným, bezchybným a objektivním slovem. A kdokoliv k nám přichází s vyučováním, musí přicházet s autoritou Božího slova. To neznamená, že ho bude držet v ruce jako rekvizitu a mluvit sám o sobě, neznamená to ani, že ho bude citovat, protože i ďábel cituje Boží slovo a dělá to chytře a rafinovaně. Stát v autoritě Božího slova znamená podřizovat se tomuto slovu, tedy jednat podle něj. Znamená to vykládat Boží slovo v jeho kontextu, vykládat jeho smysl ve světle dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. A podle tohoto slova také jednat. Přesně to Pavel dělá v listu Galatským a k tomu volá i nás. I my se musíme učit, jak rozpoznat zdravé Boží slovo, jak rozpoznat čisté evangelium o spasení z milosti, které není nijak ředěné ani pokřivené. A kromě toho, že Pavel od prvního verše ukazuje na autoritu, kterou mu Bůh dal, přestavuje také řešení celého problému církví v Galácii – a tím řešením je právě evangelium.

III. Představení evangelia

Hned v první větě svého dopisu přináší Pavel evangelium. Ukazuje na to, co je podstatou evangelia – na vzkříšení Ježíše Krista. Boží Slovo říká:

• Galatským 1:1 Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých …

Jediným řešením problémů lidského života je evangelium. Jediným řešením hříchu je evangelium. Jedinou cestou ke společenství s Bohem je evangelium. Jediným způsobem ospravedlnění je evangelium. Jedinou možností života ve svatosti je evangelium. Evangelium Ježíše Krista, Božího syna, který se stal člověkem a na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu.

Od první věty svého dopisu vede Pavel křesťany ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých. Zemřel kvůli nám a pro nás, ale mocí Otce byl vzkříšen z mrtvých. Není nic lepšího, kam bychom mohli jít. Jenom u Krista je život, protože on je vzkříšení i život (J 11,25). Jenom u Krista je odpuštění hříchů, jenom u něho je očištění svědomí a věčný život, jenom v Kristu nacházíme svobodu, kterou potřebujeme ke zbožnému životu. To je ostatně také hlavní myšlenka celého dopisu, kterou najdeme vyjádřenou v páté kapitole:

• Galatským 5:1 Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.

Ježíš Kristus, původem z rodu Davidova, vás svou obětí zachránil před přicházejícím Božím hněvem a vysvobodil vás z moci hříchu i z moci zákona k tomu, abyste mohli v moci Ducha svatého sloužit Bohu. Ježíš Kristus vám vydobyl právo Božích dětí. Ačkoliv jste byli Božími nepřáteli, získal pro vás dědictví, které patří jedině synům, svou smrtí vám dokořán otevřel přístup do trůnní síně, do svatyně svatých, před Boží tvář.

Milí přátelé, rozumíte takto evangeliu? Je pro vás evangelium skutečným životem? Nebo je to dlouhý seznam příkazů a zákazů, dlouhý seznam nejrůznějších nařízení a omezení, seznam „musíš“ a „nesmíš“? Pokud by to tak mělo být, potom potřebujete slyšet, že Kristus zaplatil plnou cenu za vaše hříchy a na kříži Golgoty dokonal dílo, ke kterému byl poslán. Nyní je dokonáno! Už je hotovo! Nyní jste nazváni Božími dětmi a skutečně jimi jste, jestliže věříte v Pána Ježíše Krista.

Křesťané, do Boží přítomnosti se můžete dostat jedině a jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista. To není skutek, který byste mohli vyprodukovat, vyplodit nebo ho dosáhnout, ale je to dílo milosti Boží, která se slitovává, je to Boží dar. Bůh sám tvoří srdce, které je schopné věřit, Bůh sám vkládá do tohoto srdce víru. To je dílo milosti. Bůh sám zapečeťuje svým Duchem, aby nemohlo dojít k tomu, že tělesnost ospravedlněného člověka vydá Boží dílo nakonec marnosti. Můžeme tu vidět velikost Boží a nádheru evangelia.

Bratři a sestry, rozumíte tomu, že vaše hříchy jsou už odpuštěné, že za ně bylo zaplaceno a že k této ceně už nelze nic přidat? Rozumíte tomu, že není nic, co by vás mohlo oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíše? Chápete, že skrze Krista – toho vzkříšeného – máme dokořán a doširoka otevřený přístup k Bohu? Uvědomujete si, že vás Bůh přijímá a miluje? On každého z nás dokonale zná, a přesto nás miluje! Jenom pomyšlení na tyto skutečnosti by nás mělo naplňovat trvalým úžasem, neutuchající radostí a hlubokou bázní před svatým Bohem, který se rozhodl sdílet svou svatost s hříšníky, jako jsme my.

Pavel už v první větě připomíná čtenářům slavné evangelium, od kterého se odchýlili a vydali se na cestu lidských zásluh a tělesného úsilí. Jde rovnou k podstatě, kterou je vzkříšení z mrtvých. Milí přátelé, Boží slovo nás tady volá, volá nás ústy Pavla, apoštola skrze vůli Syna i Otce. Bůh sám nám domlouvá a volá nás k tomu, abychom se pevně drželi toho, co jsme přijali, abychom se nikdy nepustili Božího syna, a nechtěli ho nahradit svými skutky, seznamem příkazů a zákazů, svou spravedlností, která nikdy nemůže obstát před tou Boží.

Křesťané, jste povoláni ke svobodě. Stůjte v ní, vytrvejte v ní, rosťte v ní. Kdysi jste byli svobodní od spravedlnosti (Ř 6,17) – neměli jste žádnou spravedlnost a to, co jste pokládali za svou vlastní spravedlnost, ve skutečnosti žádná spravedlnost nebyla. Prorok Izajáš říká (Iz 64,5), že všechna naše spravedlnost je ve světle té Boží spravedlnosti, čistá jako poskvrněný šat, jako hadry vyválené v bahně. Potřebujeme pochopit, že nemáme vůbec nic, co bychom mohli Bohu nabídnout. Pokud on sám s námi nebude jednat, pokud nás nepromění a nenaplní naše životy svou vlastní spravedlností, budeme ubozí tvorové, kteří nakonec skončí v hrůzách ohnivého jezera.

Ale list Galatským nám přináší jasnou zprávu o tom, že jsme byli vysvobozeni. A jako jsme předtím měli svobodu od spravedlnosti, nyní máme svobodu od hříchu. Hřích už nad námi nebude panovat. Pavel sice připomíná křesťanům, že dokud jsou v tomto těle, povedou boj s lidskými, tělesnými, vášněmi a žádostmi, ale díky moci Ducha svatého, který v nich přebývá, je mohou překonávat.

Pavel od prvního verše žene své čtenáře do náruče Ježíše Krista. A to je místo, kam musíme spěchat i my. Mimo Krista není žádná naděje, není žádné spasení, není žádná skutečná svoboda. Bez Krista není žádná spravedlnost, žádný pokoj, žádné odpočinutí, ani žádná láska. A pokud byste chtěli uplatňovat nebo předkládat Bohu svou lásku, svou spravedlnost, svůj pokoj nebo své odpočinutí, Kristus vám nic neprospěje. Každé evangelium, které ke Kristu přidává byť jen špetku lidských zásluh, je falešným evangeliem, o kterém Pavel napsal, že kdokoliv by ho hlásal „budiž proklet“ (Ga 1,9).

Proto stůjte pevně v té svobodě, kterou vám vydobyl Kristus, a nenechte na sebe vložit otrocké jho. Necouvněte ani o krok před falešnými bratry, kteří se dnes, stejně jako v době Pavla, chtějí vloudit mezi svaté, aby je spoutaly řetězy zákona a odvedli od Krista, ale spolehněte se na Pána a jeho milost. Autor listu Židům o tom napsal:

• Židům 13:8-9 Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal.

Je dobré spolehnout se na milost. Je dobré spočinout v Kristu, který zemřel za naše hříchy podle Písem, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých! Amen.