Pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé i hosté. Bůh nás znovu přivedl na toto místo, shromáždil nás jako svůj lid, svou církev, abychom ho uctívali a abychom mu sloužili. Možná si teď řeknete, že teď je řada na mě, abych já sloužil vám Božím slovem, ale tak to rozhodně není. Kázání Božího slova je součástí uctívání Božího lidu, ale ne v tom smyslu, že by to bylo samoúčelné, ale tak, že každý křesťan je zapojený do tohoto procesu. Každý křesťan ve shromáždění církve, kde se zvěstuje Boží slovo je zapojený do uctívání. Jak? Hned několika způsoby. Především tím, že chce slyšet Boží slovo. To je důvod, proč jsme tady. Je to důvod, proč křesťané přicházejí do shromáždění – protože chtějí slyšet výklad Božího slova, které je pokrmem pro jejich duše. Jsou i lidé, kteří nejsou křesťany, a kteří z nejrůznějších důvodů přicházejí do společenství Božího lidu, ale křesťané přicházejí, protože chtějí nasytit, chtějí více poznat svého vykupitele, chtějí růst do jeho podoby. A to nás vede k dalšímu způsobu, jak uctíváme Boha skrze výklad Božího slova – a to je způsob naslouchání. Chceme slyšet, a proto posloucháme pečlivě, pozorně a soustředěně. Mým úkolem při výkladu Písma je být pečlivý, přesný a nebýt nudný – to je způsob, jak já oslavuji Boha. Je tu přímá interakce mezi tím, kdo káže a kdo poslouchá. Vaším úkolem jako posluchačů je být pozorný a soustředěný – a to způsob, jak vy oslavujete a uctíváte Boha. Dále vy i já musíme poslechnout Boží slovo (a já to musím udělat ještě dříve než na toto místo přijdu), tedy jednat podle toho, co slyšíme. To je způsob, jak společně uctíváme Boha. A ani zde to nekončí, protože po kázání máme spolu mluvit o Božím slově, které jsme slyšeli. Takto jsme společně formováni Božím slovem, takto společně uctíváme Boha jako Kristova církev. To je něco, co nelze nahradit posloucháním kázání ze záznamu, o samotě, mimo společenství. Bůh nám dal církev, abychom ho jako Boží lid společně uctívali.

Nyní ho chceme uctít tím, že půjdeme do listu Galatským. Budeme číst z první kapitoly, verše 1-12 a potom se budeme zabývat verši 8-9.

Dnes máme před sebou dva verše, které patří k těm nejvážnějším veršům v celém Písmu. Jsou to verše, které jsou možná trochu silnou kávou na náš slaboučký evangelikální žaludek. Máme před sebou slova, kterým se dnes mnoho křesťanů raději obloukem vyhne a bude je považovat za nepatřičná, za nežádoucí, za nelaskavá a netolerantní. Ale Duch svatý skrze Pavla nechal zapsat přesně tato slova, a myslím, že když pochopíme, co za nimi stojí, nebudeme ani my s nimi mít nějaký velký problém. Pavel v těchto dvou verších mluví o autoritě křesťanů. Mluví o autoritě, na které stavíme, mluví o tom, jak a na základě čeho rozlišujeme a nakonec mluví také o tom, že tuto autoritu máme, nebo lépe řečeno musíme uplatňovat, tedy uvádět do praxe. Proto neváhá napsat, že kdo káže jiné evangelium, budiž proklet.

Jak se z někoho stane křesťan? Není jiná cesta, než skrze evangelium. A evangelium je dobrá zpráva o záchraně člověka před Božím soudem jen z milosti, jen skrze víru a jen skrze Krista. Jakékoliv přídavky nebo ubrání z této zprávy z ní činí jiné evangelium, které – jak jsme se dozvěděli ze sedmého verše – není evangeliem, nezachraňuje. Každá taková zpráva je jenom náboženskou zprávou, ale není už evangeliem. Pokud to není jenom z milosti, jenom skrze víru a jenom skrze Krista zjeveného v Božím slově, není to evangelium, protože jiné evangelium není. Jiná zpráva nemá moc zachránit člověka, ale může ho obelhat a dát mu falešný pocit jistoty, že je všechno v pořádku, když zachovává nějaké skutky. Proto je kázání jiného evangelia tak nebezpečné a vážné. Pojďme teď k prvnímu bodu dnešního kázání, který ukazuje, jaká je:

I. Autorita, na které stavíme

• Galatským 1:8-9 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Musíme si dobře všimnout toho, co Pavel v těchto dvou verších dělá. Pavel říká, že kdyby on sám, nebo kdokoliv z bratrů, kteří jsou uvedeni jako spoluautoři tohoto listu – a pravděpodobně to lidé, které křesťané v Galacii osobně znali, kdyby kdokoliv z nich kázal jiné evangelium než to, které bylo hlásáno v Galacii poprvé, má být proklet. Dokonce kdyby přišel anděl z nebe, kdyby se objevila bytost, která by tvrdila, že má nebeské pověření a kázala by jiné evangelium, má být taková bytost odsouzena a její zpráva odmítnuta.

Pavel zahrnuje to tohoto prohlášení sám sebe i své společníky, aby ukázal, že nejde o lidi, ale že jde o zprávu samotnou. Není to o lidech, není to o přízni nebo nepřízni vůči nějakému člověku, ale je to o evangeliu. Pavel nebyl naštvaný na ty učitele, kteří učili v Galacii kvůli tomu, že by mu byli nesympatičtí, nebo proto, že mu lezli do zelí ani proto, že byli z Judska nebo odkudkoliv jinde, ale byl naštvaný kvůli tomu, co kázali. Problémem byla zpráva, nikoliv lidé. Dobře je to vidět na tom, co Pavel napsal Filipským:

• Filipským 1:15-18 Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.

Když se káže Kristus, Pavel se raduje. Motivy každého posoudí Bůh – většinou vyjdou najevo docela brzo, a i kdyby k tomu nedošlo, pokud se káže Kristus, tedy pravé evangelium, je to důvod k radosti, protože skrze takové kázání budou lidé zachraňováni pro věčnost. Ale pokud někdo nekáže Krista, pokud přidává ke Kristu nebo z něj ubírá, budiž proklet.

Problém ale často bývá náš sentiment, který nám brání v takovém rozlišování. Možná máme představu, že falešný učitel musí být někdo ošklivý, nevlídný, hrubý, nemytý a nečesaný, prostě na první pohled odporná persona, a ten člověk, kterého posloucháme, je milý, vypadá dobře, je docela vlídný a dobře se nám s ním povídá. Možná máme s takovým člověkem dlouhodobé a pěkné vztahy. Takovému člověku bychom přeci nemohli říci tak nehezká slova, jako říká Pavel. Možná bychom měli přece jenom zvážit, jestli je to tak vážné. Ale co říká Pavel? Nejde o osoby! I kdybych přišel já sám a kázal jiné evangelium, jsem prokletý. Evangelium je tou pravdou, na které musíme stát, nikoliv náš sentiment, naše náklonnost nebo naše zkušenosti.

Před pár dny zemřel v 99 letech Billy Graham, jehož mnozí nazývají velkým evangelistou, a který naplňoval stadiony po celém světě. Přesto je to člověk, který již před čtyřiceti lety v jednom ze svých kázání neváhal prohlásit, že i pohané, kteří nikdy neslyšeli o Kristu, mohou být spaseni mnoha dalšími různými způsoby, jimiž Bohu řeknou své „ano“. Tento svůj postoj znovu zopakoval v televizním rozhovoru o dvacet let později. Jinými slovy tak tvrdil, že Kristus není jedinou cestou k Bohu. A to není nic jiného, než falešné evangelium. A tak zatímco mnozí pějí ódy na Billa Grahama, Písmo jednoduše, ale mocně prohlašuji, že kdokoliv – dokonce i ten, kdo plní stadiony – by kázal jiné evangelium, budiž proklet.

Ovoce kázání falešného evangelia můžeme vidět všude kolem sebe. V posledním průzkumu, který vloni proběhl mezi tzv. evangelikálními církvemi v naší zemi, 27 % respondentů odpovědělo, že nevědí, jestli křesťanství je jedinou cestou k Bohu a další 3 % přímo prohlásili, že i další náboženství vedou k Bohu. Průzkum proběhl mezi aktivními členy oněch denominací. To je ovoce falešného evangelia. Dílo vlků v rouše beránčím.

Apoštol Pavel, který o sobě mluví jako o tom, který byl povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem, který ho vzkřísil z mrtvých, říká, že i on sám podléhá jiné autoritě – autoritě evangelia, autoritě Písma. To je autorita, na které mají křesťané stavět. Pod tuto autoritu se staví i apoštol Pavel. Říká, že kdyby kázal jiné evangelium, což má být každý křesťan s Písmem v ruce schopen rozpoznat, musí být proklet – prokázal by se jako svůdce a falešný učitel, kterému nenáleží nic jiného, než věčné odsouzení.

Milovaní, podívejte se na to, do našeho textu, komu je tento text určen, komu je dán do rukou nástroj – Boží slovo, evangelium, kterým je třeba všechno měřit a na němž je potřeba stavět? Pavel nepíše pastorům nebo starším, ani nepíše duchovním nebo vedoucím, ale píše církvím v Galacii, píše všem křesťanům v těchto církvích. A to neznamená nic jiného, než že každý křesťan je zodpovědný za to, aby stavěl na Božím slově. Každému křesťanovi je dána stejná autorita.

Jako kdyby se jich Pavel ptal, co to dělají, když se nechávají oklamat líbivými řečmi, když se nechávají opít rohlíkem, místo aby se postavili na Písmo, aby uchopili meč Božího Ducha, jímž je slovo Boží, místo aby pozvedli pochodeň evangelia a přinesli světlo tam, kam falešní učitelé přinášejí tmu. Boží slovo je základem, na kterém stojíme, Boží slovo je normou, kterou se řídíme, Boží slovo je tou absolutní autoritou, kterou v tomto světě máme. Proto musíme trvat na tom, že Boží slovo je měřítkem našeho učení i naší praxe, našeho mluvení i našeho jednání. Toto je reformační vyznání „sola scriptura“, ze kterého nesmíme uhnout ani o píď.

Jan Hus i Martin Luther se statečně dovolávali samotného Písma. Čeští bratří vzešlí z husitství se dovolávali této jedinečnosti Písem Starého a Nového zákona, jimž se žádná jiná lidská psaní vyrovnat nemohou. Tato Písma jim byla měřítkem a pravidlem veškerého křesťanského náboženství. Baptistické vyznání víry z 1689 říká, že „pouze Písmo svaté je jediným dostatečným, spolehlivým a neomylným pravidlem a měřítkem všeho poznání o spasení, víře a poslušnosti“.

Křesťané, jsme voláni k tomu, abychom se postavili na pevný základ a neváhali vynést kletbu dokonce i nad apoštolem Pavlem, kdyby přišel a kázal jiné evangelium, než jsme přijali. Jste připravení na takový úkol? Stojíte na pevném základě? Znáte evangelium o spasení z milosti skrze víru? Jste spaseni z milosti skrze víru v Ježíše Krista? Spoléháte na jeho dílo nebo se snažíte k němu něco přidat? Je Boží slovo vaším každodenním pokrmem? Sytíte svou duši, abyste rostli ke spasení?

Boží slovo musí být vládcem a normou našeho života. Někdo by mohl říci, že to musí být Ježíš Kristus, a nelze s tím nijak nesouhlasit. Ale jak se projevuje Kristova vláda? Poslušností jeho slovu.

• Jan 14:23.24  Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo … Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.

Neexistuje jiná forma poslušnosti Kristu a tedy vlády Krista, než skrze Slovo. Proto vyhlašujeme, že Boží slovo musí být tím nejvyšším měřítkem a nejvyšší autoritou i v našem sboru. Proto musí i všichni, kdo stojí na tomto místě poměřováni metrem Božího slova, měřítkem evangelia. I kdybych já, nebo Pavel, nebo kdokoliv jiný, kdo zde stojí, kázal jiné evangelium, než evangelium Kristovo, budiž proklet! Což nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, k tomu, že evangelium je:

II. Autorita, skrze kterou rozlišujeme

• Galatským 1:8-9 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Pavel v tomto svém textu hned dvakrát opakuje, že evangelium, které zvěstoval, což je stejné evangelium, které Galatští přijali, nesmí být nikým změněno. Ačkoliv byl Pavel apoštol, povolaný a pověřený Ježíšem Kristem, neměl žádné právo ani o chlup změnit evangelium. A nejenom on, ale nikdo, ani anděl z nebe takové právo nemá. I kdyby se Pavel spojil s Petrem a s Janem nebo s Jakubem, a tito sloupové církve by se rozhodli, že změní evangelium, nečekalo by je nic jiného, než prokletí zmíněné v našem textu. Nikdo nemá právo pohnout evangeliem, protože samotné evangelium je tím měřítkem, podle kterého musíme rozlišovat.

Tridentský koncil, který iniciovali jezuité jako reakci na protestantskou reformaci, se v roce 1547 usnesl na dekretech, které se týkají ospravedlnění. Mezi jinými zde stojí: „Tvrdí-li kdo, že bezbožný je ospravedlněn samotnou vírou v tom smyslu, že není třeba ničeho dalšího ke spolupráci pro dosažení milosti ospravedlnění a že není zcela nezbytné, aby se připravil a disponoval úkonem své vůle, budiž proklet“ (čl. 1559). A dále: „Tvrdí-li kdo, že jsou lidé ospravedlněni buď pouhým připočtením Kristovy spravedlnosti, nebo pouhým odpuštěním hříchů … nebo že milost, jíž jsme ospravedlněni, je pouhou Boží blahovůlí, budiž proklet“ (čl. 1561). Co však říká Písmo?

• Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.
• Římanům 5:18 Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.

Žádný koncil, i kdyby ho vedl sám apoštol Pavel, nemá právo měnit evangelium. A kdokoliv by to učinil, budiž proklet. Tridentský koncil vyhlášením dekretů, jimiž proklel ty, kdo kážou evangelium Kristovo, evangelium o spasení z milosti skrze víru v Krista, vynesl sám nad sebou kletbu, a začlenil evangelium katolické církve do rubriky „jiné evangelium“. Ale jiné evangelium není! Jenom Kristus zachraňuje. Jenom jeho milost přináší spasení a dává nové srdce, které skutečně věří. Jenom z milosti, jenom skrze víru a jenom samotný Kristus. Každý, kdo věří v Ježíše Krista, bude spasen. Vzpomeňte si na lotra, který byl ukřižován spolu s Ježíšem.

Nejprve se Pánu vysmíval spolu s tím druhým zločincem, ale potom byl Duchem Božím usvědčen ze své nevěry, ze své prázdnoty, ze své bídy a ze svého hříchu. Duch svatý mu otevřel oči, takže vyznal, že on sám stejně jako ten druhý zločinec je spravedlivě potrestán, zatímco Kristus nic zlého neudělal. A s důvěrou se obrací ke Kristu se slovy:

• Lukáš 23:42 Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.

To je vyznání víry v Krista, to je vložení všeho do Kristových rukou. Víte, on byl stejně jako Ježíš přibit na kříž. Nemohl ani pohnout rukou. Jenom za cenu veliké bolesti se mohl trochu nadzvednout na hřebem probitých nohou, aby se mohl aspoň maličko nadechnout a říci tato slova. Už nikdy neudělal žádný dobrý skutek. Už nikdy nemohl udělat nic pro Krista, protože za pár chvil se svět na tři hodiny zahalil do temnoty a po těch třech hodinách Ježíš zvolal je dokonáno a zemřel. Za další tři hodiny vojáci zlomili tomu muži po Kristově pravici nohy železnou tyčí a on už se nemohl vzepřít, aby se nadechl a pár minut na to se udusil. A potom? Potom se setkal se svým Pánem, kterého před několika hodinami vyznal. To je spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista. To je jedinečný doklad spasení bez skutků, bez zásluh, bez jakékoliv možnosti lidské chlouby.

Ale, milí přátelé, takto nebyl zachráněn jenom tento lotr na kříži, takto jsou zachráněni všichni vyvolení v každé době. Nikdy nebyl nikdo, kdo by byl zachráněn jinak. Jsme na tom úplně stejně jako ten muž ukřižovaný spolu s Pánem. Kdyby nebylo Boží milosti, byli bychom v den soudu spravedlivě odsouzeni. Jenom Boží milostí jsme byli přitaženi ke Kristu, jenom Boží milost nám darovala nové srdce, jenom z Boží milosti jsme spatřili svou vlastní bídu a neschopnost zachránit sebe sama, jenom z Boží milosti jsme uvěřili, použili jsme ten dar víry, který nám Bůh daroval spolu s novým srdcem, jenom z Boží milosti jsme činili pokání ze své vzpoury proti Bohu, ze své nevěry jeho Slovu, ze svého rouhání proti jeho dobrotě a lásce. Jenom z milosti jsme spaseni skrze víru a jenom kvůli tomu, co Kristus udělal na kříži Golgoty.

• Ko 2:13 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.

Právě toto znamená, že jsme spaseni milostí. To je evangelium. To měřítko, kterým musíme poměřovat každou zprávu, kterou slyšíme. To je norma, která dělá rozdíl mezi životem a smrtí, mezi požehnáním a prokletím. A znovu se vracíme k tomu, že nejde o osoby, ale jde o zprávu. I kdyby tvůj nejlepší přítel kázal, že kromě Krista jsou další cesty ke spasení, nebo že Kristus není Bůh, což znamená, že tedy nemůže být dostatečnou obětí za naše hříchy, i kdyby tvůj nejlepší dlouholetý přítel, který přece vyznává Krista a miluje ho, kázal, že milost je vlastně zásluha, protože Bůh jí dluží všem lidem a je tedy povinen je zachránit, pokud ho ovšem lidé neodmítnou, věz, že takový člověk káže jiné evangelium, protože nic z toho není o spasení z Boží milosti skrze víru v dokonané dílo Ježíše Krista. Bůh nám dal evangelium nejenom jako Boží moc ke spasení, ale také jako nástroj duchovního rozlišování.

Pavel to ve svém textu zdůrazňuje tím, že ve dvou verších říká v podstatě totéž. A neváhá to zopakovat „jak jsem právě řekl“. To není nějaký hysterický výkřik nebo hněvivý výlev, kdy by afektovaně křičel totéž, ale jde o racionální, uvážené, nicméně velmi nekompromisní prohlášení, konstatování, že kázání jiného evangelia si nezaslouží nic jiného, než otevřené, veřejné a jasné odsouzení. Nemůže to být jinak, protože v sázce je příliš mnoho. V sázce je Kristova sláva, která je falešným evangeliem převracena v pravý opak. V sázce jsou lidské duše, které jsou falešným evangeliem sváděné na scestí. V sázce je čistota učení Kristovy církve a duchovní zdraví církví v Galacii. Byly to mladé církve, a kdyby ztratily evangelium, přišly by úplně o všechno. A to je velká lekce pro nás.

Můžeme se rozcházet v mnoha věcech, můžeme spolu nesouhlasit v řadě otázek, můžeme diskutovat o tom, jak je to s duchovními dary v dnešní době, jak je to posledními událostmi, můžeme se lišit v pohledu na to, jak přesně by měla fungovat místní církev, ale nemůžeme se nikdy rozcházet v otázce evangelia. Pro evangelium musíme být připraveni zemřít.

Nemusíme zemřít kvůli tomu, jaký druh písní budeme zpívat ve sboru, nemusíme zemřít kvůli tomu, jestli Pán Ježíš přijde na začátku nebo na konci milénia. Je skutečně velmi mnoho věcí, které můžeme odsunout do druhé řady. Tím netvrdím, že nejsou důležité – je řada věcí, které jsou důležité a budou hrát roli v tom, zda budeme růst zdravěji a lépe nebo budeme duchovně prospívat hůře. Ale není žádná jiná taková otázka jako evangelium. V otázce evangelia není sebemenší místo pro kompromis. V otázce evangelia musíme být připraveni bojovat až do posledního dechu, protože pokud ztratíme evangelium, ztratili jsme Krista. Slovy Pavla:

• Galatským 5:2 Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.

Jestli chcete dát prostor jinému evangeliu, přišli jste o všechno. Tato Pavlova slova jsou stejně strašná, jako slova, která používá v 8. a 9. verši první kapitoly o těch, kdo by kázali jiné evangelium. Tato slova nás vedou k poslednímu bodu dnešního kázání, protože ukazují na to, jaká je:

III. Autorita, kterou uplatňujeme

• Galatským 1:8-9 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Na adresu falešných učitelů nesměřuje jenom konstatování o tom, že jsou falešnými učiteli, není zde jenom výzva vyhnout se jim, ale je zde jednoznačné odsouzení takových učitelů. Není nic horšího, co by člověk mohl říci o druhém člověku. Být proklet znamená být zavržen, navěky odloučen od Boží přítomnosti, od Boží lásky a slávy, od Boží dobroty, Boží milosti i Božího milosrdenství. Být proklet znamená být odsouzen do věčné temnoty, kde je pláč a skřípění zubů. Ale na druhé straně nevyhlásit toto prokletí nad těmi, kdo kážou převrácené evangelium, znamená souhlasit s jejich dílem, souhlasit s jejich učením.

Nevyhlásit toto prokletí nad falešnými učiteli znamená neochotu duchovně rozlišovat. Ukazuje to na strach z lidí, o němž Pavel mluví dále:

• Ga 1:10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Neochota rozlišovat ukazuje na to, že lidé jsou důležitější než pravda evangelia. Je to přesný opak toho, co Pavel ukazuje v osmém a devátém verši, když zdůrazňuje, že nejde o lidi, ale zvěst, jde o pravdu. A můžeme stokrát mluvit o tom, že jde o pravdu, ale pokud nebudeme ochotní ukázat prstem na lež a pojmenovat jí, potom o pravdu ve skutečnosti nejde. Potom jde jenom a jenom o nás samotné. Pavel napsal křesťanům do Efezu:

• Efezským 5:11-14 Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

V knize Ester nacházíme podobný princip. Když proradný Haman vymohl na králi přípis, na jehož základě měli být všichni Židé v Achašvérošově říši vyvražděni, přichází Mordokaj za Ester a říká:

• Ester 4:14 Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.

Princip, který zde nacházíme, můžeme zobecnit a říci, že přihlížet zlu a nezasáhnout, se jen málo liší od toho, se na zlu podílet. Nechat falešné učitele, aby kázali falešné evangelium a nepostavit se proti nim, neoznačit je tak, jak si po právu zasluhují, znamená provinit se proti evangeliu. Je to kompromis, který ukazuje, že nám na evangeliu zas tolik nezáleží. To neznamená, že bychom od teď měli strávit všechen svůj čas odhalováním falešných učitelů. Vůbec ne. Naším úkolem je jít za Kristem, sloužit Kristu a jeho církvi, šířit evangelium o Boží milosti. Ale pokud zkřížíme cestu s těmi, kteří evangelium Kristovo převrací v pravý opak, musíme být odvážní a jasně říci, jak se věci mají – že kdo by kázal jiné evangelium, je prokletý. Je jasné, že slávu u lidí nikomu takový postoj nepřinese. Přinese bolest, konflikt, problémy a zranění. Ale podívejte se na Pavla! I on byl zraněný, byl zlomený tím, co se dělo v církvích v Galacii.

• Ga 4:20 Jak bych teď chtěl být u vás a najít pro svou řeč pravý tón, vždyť si s vámi nevím rady!

Pavlovo srdce bylo zlomené, protože Kristova sláva byla pohaněna. Pavlovo srdce krvácelo, protože duše, které byly mocí evangelia vyrvány ze spárů ďábla, se obracely zpátky a chtěly se znovu vrhnout do otroctví těch ubohých a bezmocných mocností, chtěly sloužit zákonu ze síly lidské tělesnosti, místo aby z moci Ducha svatého sloužily Kristu, chtěly se chlubit tělem, místo aby se chlubily Kristem a ovocem Ducha svatého. Pavel se k nim mohl otočit zády a mohl dělat, že ho to nezajímá, že to je přece jejich věc, jak si stojí před Bohem. Ale Boží láska, která pracuje v srdcích Boží dětí, tohle nikdy nemůže udělat.

Skutečná láska totiž znamená položit život za svého bratra (1J 3,16). Proto musíme i tohle Pavlovo jednání označit za skutek opravdové lásky. Galatští neviděli, že spadli do pasti zákonictví. Mysleli si, že mají něco víc, že mají lepší evangelium, než jaké dostali od Pavla. Proto Pavel musel použít tak tvrdá slova, a proto je musíme použít i my, kdykoliv je to potřeba. Jestliže milujeme Krista, potom nám musí jít o jeho věc na prvním místě. Potom se nebudeme rozpakovat, abychom použili autoritu, kterou nám dává evangelium a označili falešné učení jako falešné učení. Možná budeme označeni jako ti, kdo jsou pyšní, kdo jsou tvrdí nebo zákoničtí, kdo jsou sektáři, fanatici a fundamentalisti. Husa označili za heretika, na hlavu mu nasadili kacířskou čepici pomalovanou postavami ďáblů a kvůli slovu pravdy, kvůli evangeliu ho upálili na hranici. Apoštol Pavel povzbuzoval své přátele a bratry v Kristu, kteří plakali, když slyšeli, že bude uvězněn:

• Skutky apoštolské 21:13 Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!

A co ty, milý křesťane, milá křesťanko? Jste připraveni postavit se na Boží slovo a hájit evangelium do posledního dechu? Jste připraveni obětovat všechno pro evangelium, dokonce i svůj život? Ježíš učí své učedníky:

• Marek 8:35-38 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.

Amen.