Kristus sám je dobrou zprávou. Když kážeme Krista, kážeme evangelium, které je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16-17). Nekážeme učení, ani systém nauk, ani hlubší poznání nebo sebezdokonalení, ale Krista samotného a jeho dílo na kříži Golgoty. Voláme každou duši, aby činila pokání a věřila v Ježíše Krista. To je zásadní rozdíl mezi křesťanstvím a náboženstvím. Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený z mrtvých – to je naše evangelium. To je celé evangelium. To je evangelium, o které šlo v církvích v Galacii. Šlo o dostatečnost tohoto evangelia nejenom ke spasení, ale také k posvěcenému, zbožnému životu. Stačí toto evangelium k tomu, abychom mohli žít zbožným a svatým životem? Abychom byli posvěcováni Duchem svatým a proměňováni jeho mocí? Je samotné evangelium dostatečné, nebo potřebujeme přidat ještě skutky zákona? A musíme si uvědomit a ujasnit, že v listu Galatským nejde na prvním místě o ospravedlnění skrze skutky, ale o posvěcení skrze skutky. V klíčovém verši na začátku třetí kapitoly, Pavel napsal Galatským:

• Galatským 3:1-3 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?

Začali žít z Ducha Božího, nepochybně byli ospravedlněni milostí skrze víru v Ježíše Krista, ale chtějí pokračovat ve svém křesťanském životě z vlastní síly, skrze činění skutků zákona, což Pavel nazývá spoléháním se na sebe. Jak budou pokračovat? Skrze víru v evangelium, které jim Pavel zvěstoval, nebo skrze naplňování zákona, který jim přinesli falešní učitelé? Co může posvětit lidský život? Zákon nebo evangelium? List Galatským klade tyto dvě věci proti sobě – buď může být jedno, nebo druhé. Ale jedno s druhým nejde zkombinovat. Proto Pavlovi tolik záleží na evangeliu, proto tak obšírně vysvětluje, odkud evangelium, které křesťanům v Galacii zvěstoval, pochází. A to jsme u našeho textu. Jádrem tohoto textu v závěru první kapitoly, je vysvětlení, že Pavel nepřevzal evangelium od žádného člověka, ani se mu nenaučil od lidí, není podřízený apoštolů v Jeruzalémě, ale evangelium, které hlásá, je samotným Kristem Pavlovi nadpřirozeně zjevené evangelium. Stejné evangelium, které kázal Petr i ostatní apoštolové, a které kážeme také my. Evangelium, které je dostatečné na záchranu lidského života i na posvěcení celého lidského života. Jak se tedy toto evangelium projevilo v Pavlově životě? Podívejme se nejprve:

I. Přijaté evangelium

• Galatským 1:16b-17a Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já.

Bohu se zalíbilo zjevit Pavlovi evangelium, když byl na cestě do Damašku jako pronásledovatel křesťanů. Šel do Damašku, aby vyhledal muže i ženy, kteří věřili v Krista a aby je v poutech přivedl do Jeruzaléma, kde měli být odsouzeni k smrti. Ale Bohu se zalíbilo něco jiného – ve své dobrotě a podle svého svrchovaného rozhodnutí zastavil Pavla na jeho cestě a z pronásledovatele učinil apoštola, muže, který naplnil evangeliem celou oblast od Jeruzaléma po Ilýrii, což je dnešní Chorvatsko (vzdálenost autem cca 3000 km). Z horlivého pronásledovatele se stal horlivý šiřitel evangelia. Proč? Protože Bohu se zalíbilo zjevit mu svého Syna, zjevit mu evangelium.  Bůh Pavla vyvolil před stvořením světa a v určeném čase, ve správném čase, v tom nejlepším Božím čase, Bůh Pavla povolal k víře v Pána Ježíše Krista a k šíření evangelia. Bůh je veliký ve své moci. Ale Pavel chce těmito slovy zdůraznit ještě něco jiného – o co se jedná? Pavel zdůrazňuje to, co o evangeliu řekl ve v. 12:

• Galatským 1:12 Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.

Proto nyní říká, že když mu Kristus zjevil evangelium, nešel se radit s žádným člověkem, doslova používá frázi z hebrejštiny, opis – nešel se radit s tělem a krví, tedy s fyzickým, konkrétním člověkem z masa a kostí, jak bychom řekli v češtině. Když přijal evangelium na cestě do Damašku od samotného Krista, nehledal žádné jeho vysvětlení u člověka. Nešel ani za apoštoly do Jeruzaléma, ale místo toho začal okamžitě kázat toto evangelium o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Vzpomeňte si, jak to popisuje Lukáš – Bůh poslal zbožného muže, Ananiáše, aby šel za Pavlem a modlil se za něj a aby ho pokřtil. Pavlova pověst byla i v Damašku taková, že Ananiáš Pánu říkal, kolik zla ten člověk, Pavel, způsobil bratrům v Jeruzalémě. Ale Pán ho poslal a tak šel. A poslouchejte, je to důležité:

• Sk 9:17-20 Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: „Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.“ Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží.

 Pavel šel a okamžitě kázal Krista, který se mu dal poznat na cestě do Damašku. Na tomto místě se musíme na okamžik zastavit a vysvětlit si několik věcí. První věc se týká argumentu, který Pavel na tomto místě používá – Pavel vysvětluje křesťanům v Galacii, že evangelium, které jim kázal, nepochází z člověka, není lidským výmyslem, nenaučil se ho od lidí, ani v semináři nebo v nedělní škole. To evangelium, které přijal od Krista, hned kázal, a přesně totéž evangelium kázal také ve městech v Galacii, kde následně vznikly církve, kterým nyní píše. Právě tohle měli pochopit tito křesťané, protože k nim přišli lidé, kteří o Pavlovi říkali, že se bojí lidí a chce jim zalíbit, proto nekáže obřízku, že se naučil evangelium od lidí, ale špatně, proto nekáže zákon, ale jenom milost, že by měl být podřízený apoštolům v Jeruzalémě, protože právě oni mají mandát na správné evangelium a to jejich evangelium zahrnuje také zákon, obřízku a zachovávání otcovských tradic. Tohle byly věci, s nimiž Pavel musel bojovat celý život. Když o řadu let později přišel do Jeruzaléma – zhruba deset let po napsání tohoto listu, sešel se s Jakubem a staršími jeruzalémské církve. Co mu řekli?

• Sk 21:21 O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků.

Pavel učil evangelium o spasení z milosti, nikoliv skrze skutky zákona. Rozuměl drobnému, ale přesto významnému a důležitému rozdílu mezi židovským způsobem života podle zákona a snahou získat spravedlnost ze zákona. To první bylo v pořádku, pokud člověk nechtěl stavět svou spravedlnost na skutcích zákona, ale stavěl ji cele na Kristu. Proto mohl Pavel bez rozpaků říci, že pro Židy byl Židem, pro ty, kdo byli pod zákonem, byl jako kdyby byl pod zákonem, i když není vázán zákonem Mojžíšovým, tedy není pod zákonem (1K 9,20). Byl ochoten takto jednat, aby získal Židy pro Krista. Ale nikdy nebyl ochoten změnit evangelium o Boží milosti a přidat k němu byť jen jediný požadavek Mojžíšova zákona.

Proto Pavel zdůrazňuje, že nešel za tělem a krví ani za apoštoly do Jeruzaléma, ale okamžitě začal kázat evangelium. A to je další věc, kterou jsem chtěl vysvětlit a ke které se ještě dostaneme za chvíli – Pavlovi Kristus zjevil evangelium a toto zjevení bylo úplné, dokonalé, kompletní. Nebylo potřeba k němu cosi dalšího přidávat. Nebylo potřeba jít za apoštoly a učit se od nich. Nepochybně mohl být Pavel obohacen skrze apoštoly a jistě se od nich mnoho dozvědět o Ježíšově pozemské službě, protože dvanáct apoštolů strávilo tři roky s Ježíšem. Ale nezdá se, že by pro Pavla a pro evangelium jako takové bylo tohle něčím zásadním. Kdybychom měli jenom Pavlovy listy, dozvěděli bychom se o Ježíšově pozemské službě jenom velmi málo. A je to pochopitelné, protože celé těžiště evangelia leží na ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Proto Pavel může bez rozpaků říci, že mezi Korinťany nechtěl znát nikoho jiného, než Ježíše Krista ukřižovaného. A když píše křesťanům do Galacie, říká jim:

• Galatským 3:1 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!

Pavel neustále zdůrazňuje Kristův kříž, tedy dílo spasení, které bylo cele vykonáno a dokonáno právě na kříži. Nikde jinde a nijak jinak. Tam náš Pán zvolal, že je dokonáno. Tam bylo naše spasení završeno. A proto už k němu nelze vůbec nic přidat. Proto je každá lidská snaha o spasení vlastním způsobem nebo o posvěcení vlastním způsobem, vlastním úsilím, vlastními zásluhami mimo Kristův kříž popřením jeho dokonalého a dokonaného díla. Jeho křížem jsme posvěceni:

• Židům 10:10.14 … neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. … Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.

To je dílo evangelia, to je dílo Kristova kříže. Proto musíme spěchat ke kříži a nenechat se od něj odtrhnout. Naše duše najde uspokojení a nasycení jenom u Krista samotného. Je pravdou, že i skutky vás mohou uspokojit a můžete na ně být patřičně hrdí a ukazovat je druhým, dokonce se díky nim povyšovat nad druhé, ale když přijdete ke Kristu, poznáte, že všechna vaše lidská sláva ve srovnání s Pánem je jenom hnůj.

Pavel přijal evangelium od samotného Krista, neradil se kvůli tomu s žádným člověkem a toto evangelium také hned kázal. To je druhý bod:

II. Proklamované evangelium

• Ga 1:17 Nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku.

Musíme se nejdřív na chvilku zastavit u Pavlovy cesty do Arábie. Vy, kteří jste křesťany již trochu déle, jste se jistě setkali s názorem, že Pavel vzal svou Bibli a odešel na poušť a tam meditoval nad zjevením, které přijal, srovnával si všechno v hlavě, uspořádával si myšlenky, byl sám s Kristem. Tak to říká např. Spurgeon ve svých poznámkách nebo John Stott ve svém komentáři k listu Galatským. Má to ale několik zásadních problémů – ten nejdůležitější se týká našeho kontextu (a kontext je král!). Pavel se snaží vysvětlit křesťanům v Galacii, že evangelium, které přijal od Krista, je evangelium, které jim kázal, když k nim přišel, a které kázal od samotného začátku. Nešel se radit s tělem a krví, nešel na tři roky meditovat do pouště, jak to vlastně s tím evangeliem je. To je kontext našeho oddílu. Pavel nečekal ani chvilku a hned kázal evangelium, které přijal. A kázal ho v plnosti.

Nesmíme zapomínat, že Pavel byl zákoník a znal Boží slovo (nejspíš zpaměti). Jsem naprosto přesvědčen o tom, že každý nově zrozený křesťan může hned mluvit o Kristu. Ale pokud jste stejně jako já nevyrostli v křesťanské rodině, nebo v židovské rodině jako Pavel, pokud jste nebyli od malička vyučováni Božímu slovu, potom sice můžete mluvit s nadšením o Kristu, ale budete muset ještě hodně růst, a poznávat pravdu o Kristu z Božího slova. Nově obrácený křesťan je často hodně nadšený, ale ve své horlivosti často říká spoustu nepřesností, mnohdy i hloupostí, za které se později stydí. Ale Pavel byl Žid ze Židů a farizeus z farizeů. Znal celý Starý zákon. Znal ho dobře a byl v něm důkladně vyučen. Když v listu Filipským mluví o tom, že kvůli Kristu odepsal všechno jako hnůj (Fp 3,8), nechce tím říct, že v tom okamžiku zapomněl celé Boží slovo. Nic takového! Ale všechno, co do té doby považoval za chloubu, odepsal jako ztrátu. Boží slovo naopak uviděl úplně novýma očima, uviděl ho bez závoje, který mu do té doby zastíral poznání Krista. Proto o něm čteme, že svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, uváděl damašské Židy do úzkých (Sk 9,22). Právě proto, že znal Písma, mohl okamžitě povstat a jít kázat evangelium, kázat Krista.

Mimochodem ze stejného důvodu mohl také velmi brzo po založení prvních církví ustanovit v těchto církvích starší. Mnozí obrácení byli totiž buď Židé, nebo k židovství přistoupivší pohané, kteří také dobře znali Písma. Když poznali Krista, všechno do sebe zapadlo. Pokud měli Písmem předepsaný charakter, nepochybně dokázali jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce, což je něco, co se my, kteří jsme se od mládí neučili Božímu slovu, musíme těžko a dlouho učit. Proto vás chci povzbudit, abyste se učili Božímu slovu, a pokud máte děti nebo vnoučata, abyste i je systematicky učili Božímu slovu. Pojďme zpátky do Galatským.

Dalším důvodem, proč jsem přesvědčený o tom, že Pavel kázal evangelium v Arábii, je nepřátelství krále Aréty – jeho místodržitel v Damašku dal hlídat brány města, aby Pavla chytil, ale učedníci ho spustili v koši z hradeb. To se dělo potom, co se Pavel vrátil do Damašku z Arábie. Arábie bylo území, na kterém se rozkládalo Nabatejské království, které zahrnovalo území dnešního Jordánska, části Saudské Arábie na jihu (kde je hora Sinaj) a Sýrie na severu (Damašek někdy byl a někdy nebyl součástí tohoto celku). Patřilo sem také území Dekapolis na druhé straně Galilejského moře a nejznámějším místem je asi Petra. V té době mu vládl král Areta IV. a bylo pod velmi silným vlivem Římanů, i když si formálně ještě zachovávalo nezávislost. O půl století později se z něj stala další římská provincie, Arábie. Pavel kázal ve městech v Arábii a jeho kázání způsobovalo totéž, co na jiných místech – rozruch, pobouření, nepřátelství a pronásledování. Neodjel do Arábie na dovolenou, ani si tam nešel rozmyslet, jestli ještě bude používat veleknězovy doporučující listy, ani nešel meditovat, ani si promyslet a srovnat evangelium – Pavel kázal evangelium ve městech v Nabatejském království, které bylo známé v Římské říši jako Arábie. Přijal evangelium od Pána Ježíše Krista a okamžitě ho začal kázat – nejprve v Damašku, potom v Arábii, pak se vrátil do Damašku, kde uváděl do úzkých tamní Židy svými důkazy, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš.

• Ga 1:18-21 Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně. Před tváří Boží vás ujišťuji, že to, co vám píšu, není lež. Potom jsem odešel do končin Sýrie a Kilikie.

Pavel pokračuje ve svém argumentu, že přijal evangelium od Krista samotného. Nešel po svém obrácení, aby kontaktoval apoštoly a naučil se od nich evangelium. Až po třech letech – míněno po třech letech od obrácení, šel do Jeruzaléma. Proč tam šel? Náš text říká – aby se seznámil s Petrem. Tato zpráva odpovídá tomu, co píše Lukáš ve Skutcích:

• Sk 9:26-27 Když přišel do Jeruzaléma, chtěl se připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří. Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas, a jak tam potom neohroženě kázal v Ježíšově jménu.

Ještě po třech letech se všichni Pavla báli. Barnabáš se nebál a přivedl Pavla k apoštolům. Pavel zmiňuje konkrétně dva z nich, s nimiž se osobně sešel – sešel se s Petrem a s Jakubem, bratrem Páně. To je ten Jakub, který nevěřil svému nevlastnímu bratru, Ježíši, ale který v něj uvěřil po jeho vzkříšení. Byl to právě Pavel, kdo zapsal tuto událost, když mluvil o setkání lidí se vzkříšeným Kristem – a nejspíš měl informace přímo od Jakuba. Potom, co se Pán ukázal Petrovi a všem dvanácti apoštolům a pěti stům:

• 1 Korintským 15:7 Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům.

Jakub, bratr Páně, autor Jakubova listu, se setkal se vzkříšeným Kristem stejně, jako všichni apoštolové, stejně jako Pavel. Přijal stejné evangelium jako všichni ostatní apoštolové, stejně jako Petr a jako Pavel.

Pavel zmiňuje zajímavý detail, že nezůstal u Petra déle, než 15 dní. Znovu je to v souladu s Pavlovým dokazovaním, že nepřevzal evangelium od žádného člověka. Nepřevzal ho ani od Petra. Nestal se Petrovým učedníkem. Petr byl učedníkem Ježíše Krista a strávil s ním tři roky, což byl celkem běžný čas na to, aby člověk mohl o sobě říkat, že je něčím učedníkem. Ale Pavel se setkal s Petrem proto, aby Petra poznal, aby se s ním seznámil, aby se povzbudili navzájem svou vírou. Nepochybně spolu mluvili o evangeliu, ale znovu – to nebyly dva týdny dovolené, které by tito dva muži strávili někde na pláži. Podívejte se, jak Lukáš popisuje tento Pavlův první pobyt po jeho obrácení v Jeruzalémě. O Pavlovi píše, že:

• Sk 9:28-31 … všude směle mluvil ve jménu Páně. Kázal také řecky mluvícím židům a přel se s nimi, takže se ho pokoušeli zabít. Když se to bratří dověděli, doprovodili ho do Cesareje a poslali do Tarsu. A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.

Pavel byl živel, takže musel znovu utíkat. Bratři ho moudře poslali pryč z Jeruzaléma a z Judska a církev měla klid a žila v bázni Páně, protože ji Duch svatý posiloval. A Pavel odešel do končin Sýrie a Kilikie. Tarsus – to bylo město, odkud Pavel pocházel, byl hlavním městem provincie Kilikie a obyvatelé Tarsu měli římské občanství. Pavel odešel do těchto končin a znovu zde nepochybně kázal evangelium. Zde ho po nějakých deseti letech znovu vyhledal Barnabáš a přivedl ho do Antiochie Syrské (Sk 11,24).

Pavel ujišťuje své čtenáře, že to, o čem mluví, je pravda. Slova, která zde používá, jsou slova slibu. Není to jenom nějaké ujištění, je to zapřísahání se. Jsou to velmi vážná slova. V kladném slova smyslu je to stejně vážné, jako když v předchozích verších říkal Pavel na adresu všech, kdo by kázali jiné evangelium: „Budiž proklet!“ Se stejnou vážností nyní říká Galatským, že evangelium, které od něj slyšeli, nebylo jeho výmyslem, ale bylo Kristovým evangeliem od samotného počátku, kdy ho Pavel od Krista přijal. Toto evangelium s radostí a s nadšením od samotného začátku kázal – v Damašku, v Arábii, krátce v Jeruzalémě, v Sýrii a Kilikii, potom znovu v Sýrii a potom na Kypru, v Pamfylii a Galácii a později také v provincii Asii a v Evropě, v Makedonii, Řecku, v Římě. Pavel kudy chodil, tam kázal evangelium o Boží milosti. Evangelium Kristovo, které jediné je mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří. Nekázal jinou zprávu, nechtěl a ani nemohl. Žádná jiná zpráva nevede ke spasení, žádné jiné evangelium není (Ga 1,7). Díky lidem, jako byl Pavel, jsme evangelium slyšeli i my, a Bůh nám skrze evangelium zjevil svého Syna, Ježíše, který nás vysvobozuje z přicházejícího hněvu, a byli proměněni Boží mocí. A to už jsme u třetího bodu dnešního kázání:

III. Proměňující evangelium

• Ga 1:22-23 V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali; jen slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje víru, kterou předtím chtěl vyhubit;

Pavel znovu navazuje na svůj argument, na své tvrzení, které se táhne celou druhou polovinou první kapitoly – že nedostal evangelium od lidí, ani nebyl pověřen lidmi, ale samotným Kristem. Učitelé, kteří přišli do Galácie, bylo pravděpodobně titíž učitelé, kteří přišli později do Antiochie – lidé z Judska (Sk 15,1) a z okolí Jakubova (Ga 2,12). Tito lidé asi říkali, že Pavel je podřízený apoštolům, ale Pavel ukazuje, že u Petra se zdržel ne více než patnáct dní a že v církvích v Judsku ho osobně vůbec neznali. Jediné, co v těchto církvích věděli, bylo, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje evangelium. Moji milí, největším důkazem moci Kristova evangelia, jsou proměněné životy křesťanů. Evangelium samotné je Boží mocí, ale Kristus přebývá v životech těch, kteří mu patří, a životy těchto lidí proměňuje ke své slávě. Pavel napsal:

• Galatským 2:19-20 Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Toto je pravda, která platí o každém, kdo svými ústy vyznává Ježíše jako Pána a kdo ve svém srdci uvěřil, že Bůh Krista vzkřísil z mrtvých. Kdo uvěřil v Krista, je v Kristu, a kdo je v Kristu, je nové stvoření. Kristus nyní skrze víru žije v nás. To jsou slova našeho vyznání, to je pravda, která proměňuje lidské životy. Bůh si z nás udělal svůj chrám. Vložil do nás svého Ducha, Ducha svatého, který s námi bude už navěky. Křesťané mohou svým špatným jednáním zarmucovat Ducha svatého, mohou ho uhašovat, ale nemohou ho vyhnat, zarmoutit tak, že odejde, uhasit tak, že už nebude přebývat v jejich životech. Milí svatí, Bůh vás zapečetil svým Duchem, označil vás Duchem pro den vykoupení, oddělil si vás pro sebe.

Ano, někdy ve své hlouposti vzdorujeme, někdy jsme zaslepení a zatvrzelí, někdy to trvá i docela dlouho, ale to neznamená, že by Bůh někdy svému dítěti řekl: „Už dost, že tě nechci ani vidět!“ Bůh je věrný, i když my jsme nevěrní, protože nemůže zapřít sám sebe. Vždyť řekl:

• Židům 13:5 Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.

To jsou slova písně, kterou zpíváme, to je Boží slovo, které vyznáváme. To je pravda, která proměňuje naše životy. Boží slovo v nás přebývá a proměňuje naše životy. Možná pomalu, možná jinak, než bychom si představovali a to se nám obvykle nelíbí, ale Bůh to dělá přesně tak, jak on sám chce. Z Pavla učinil svého služebníka. Z pronásledovatele své milované dítě, svého apoštola. Toho, který se snažil vyhubit víru, který byl rouhač a násilník, pozvedl do výše a učinil ho svým vyslancem. S tím bylo spojeno také to, že mu Pán ukázal, co všechno bude muset vytrpět pro jeho jméno. A víme, že Pavel vytrpěl mnoho.

• 2K 11:24-27 Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.

To je požehnání evangelia. To je cena evangelia. To je moc evangelia. V listu Galatským Pavel připomíná křesťanům, že na svém těle nosí jizvy Ježíše Krista. To byl důsledek některých věcí z těch, které jsem četl. Kvůli Kristu a kvůli evangeliu, které přijal od Krista, zakoušel tohle všechno. Násilník a rouhač byl proměněn v evangelistu a mučedníka. Bůh vybírá ten nejhorší materiál, aby na něm ukázal svou slávu. Ježíš Kristus přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Nepřišel pro zdravé, ale pro nemocné, nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky. Přišel kvůli lidem, jako byl Pavel, aby na nich ukázal svou slávu a skrze ně svou moc. Přišel kvůli lidem, jako jste vy, aby na vás ukázal svou slávu a aby vaše proměněné životy vypravovaly o jeho dobrotě, o jeho slitování, o jeho milosti a moci, o jeho lásce ke svému lidu.

Pavel byl rouhač, násilník a pronásledovatel církve a mezi námi dnes pravděpodobně není nikdo, kdo by byl jako on. Přesto v otázce hříchu a ve srovnání s Kristovou svatostí je mezi námi a Pavlem jen nepatrný rozdíl. My všichni jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších a někteří z vás ještě jsou. Žijete, ale bez vztahu s Bohem, bez světla v životě, bez Krista v srdci, bez budoucnosti na věčnosti. My všichni jsme tak žili, ale Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Kdo v něj věří, nebude zahanben. A nejenom to, bude také proměněn – v den Kristova příchodu bude proměněn do Kristovy slávy a do dne Kristova příchodu bude proměňován a poroste ve svatosti, v pokoře, v lásce, v trpělivosti, v radosti, v dobrotě, ve věrnosti, v tichosti i v sebeovládání, protože Duch svatý v něm přebývá a působí. Milí křesťané, Bůh vás zde má pro to, abyste byli jeho svědky, aby vaše životy dosvědčovaly dobrotu a lásku našeho Spasitele Boha.

Pavla všichni znali jako toho, kdo horlivě dodržoval tradice otců a potom se ze všech svých sil snažil vyhubit církev. Když křesťané viděli, co Bůh učinil s tímto Pavlem, radovali se a poslední verš našeho textu říká:

• Galatským 1:24 … a děkovali za mne Bohu.

Milovaní svatí, kéž jsou i vaše životy světlem pro bratry a sestry v církvi, kéž jsou světlem pro vaše přátele, příbuzné, spolupracovníky i spolužáky. Ať se mohou podívat na váš život a děkovat za vás Bohu. Ať vidí vaše dobré skutky a vzdají chválu našemu Otci v nebesích.

Znamená to ale, že musí nejprve slyšet evangelium. Musí rozumět tomu, že tohle dílo není z vás, není to dílo lidské snahy a úsilí, není přirozená práce člověka, ale je to nadpřirozená práce Boží, je to nadpřirozená moc evangelia, které zachraňuje i posvěcuje. Jste vyslanci nejvyššího Krále, jste jeho svědkové a nejenom vaše slova, ale celý váš život je svědectvím o Králi králů a Pánu pánů. Bůh vás zachránil svou milostí. Písmo říká:

• Titovi 2:11-14 Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Jemu za to patří všechna čest i chvála.